Dobyli pevnost bez jediné rány
Příběh hašašínů se začal psát v Persii na konci 11. století. Jejich vůdcem byl Hasan ibn Sabbáh, významný představitel nizárijských ismailitů, náboženského směru šíitského islámu. Jeho stoupenci se dostali do ostrého konfliktu se seldžuckými Turky, kteří ovládali rozsáhlá území Persie a prosazovali sunnitskou podobu islámu. Hasan si uvědomoval, že proti vojensky mnohem silnějšímu soupeři nemůže uspět v otevřeném boji. Rozhodl se proto vybudovat síť dobře opevněných horských pevností, odkud by jeho lidé mohli organizovat odpor. Nejvýznamnější z nich se stal Alamut, hrad vysoko v pohoří Elborz na území dnešního Íránu.
V roce 1090 se Hasanovi podařilo pevnost získat mimořádně důmyslným způsobem. Jeho stoupenci postupně pronikali mezi místní obyvatele a získávali na svou stranu stále více lidí. Když měl Hasan dostatečnou podporu, převzal kontrolu nad hradem prakticky bez boje. Z Alamutu se následně stalo centrum nizárijského státu, který dokázal vzdorovat seldžucké moci po mnoho dalších desetiletí.
Hasan navíc nebyl pouze vojevůdcem a organizátorem. Nechal zdokonalit zavlažovací systémy v okolí hradu, postaral se o zásobování a vybudoval rozsáhlou knihovnu. Alamut tak nebyl jen nedobytnou vojenskou základnou, ale také významným náboženským a vzdělanostním centrem.
Zasévali strach mezi mocné
Nizárijští ismailité neměli dostatek vojáků, aby mohli soupeřit s velkými armádami. Místo toho začali využívat taktiku cílených atentátů. Jejich oběťmi se stávali především významní političtí a vojenští představitelé, kteří ohrožovali jejich existenci nebo pronásledovali jejich komunitu.
Atentátníci, označovaní jako fidáíové, byli ochotni položit za své poslání život. Nešlo o bezhlavé útočníky, kteří se vrhali do boje bez přípravy. Naopak. Jejich úkolem bylo proniknout co nejblíže k vybrané osobě, získat přístup do jejího okolí a udeřit v okamžiku, kdy to protivník nejméně očekával. Často používali dýky, protože útok z bezprostřední blízkosti měl nejen odstranit konkrétního člověka, ale také vyvolat silný psychologický účinek.
Mohlo by vás zajímat
Jedním z nejvýznamnějších atentátů byla vražda mocného seldžuckého vezíra Nizáma al-Mulka v roce 1092. Ten patřil k nejvlivnějším mužům říše a byl jedním z hlavních odpůrců ismailitů. Podle tradičního výkladu ho zabil útočník spojený s Hasanovým hnutím. Přesné pozadí vraždy však není zcela jisté a historici připouštějí, že do ní mohly zasahovat také mocenské intriky uvnitř samotného seldžuckého dvora.
Atentáty se postupně staly jedním z nejcharakterističtějších nástrojů nizárijské politiky. Strach z nečekaného útoku mohl být někdy účinnější než celá armáda. Panovníci a jejich rádci si nemohli být jisti, zda člověk stojící v jejich blízkosti není ve skutečnosti nepřítelem.
Pronikali i mezi křižáky
Vliv nizárijských ismailitů se postupně rozšířil také do Sýrie, kde si vybudovali vlastní síť horských pevností. Významnou osobností zde byl Rašíd ad-Dín Sinán, kterému evropští kronikáři přezdívali Stařec z hory. Právě s ním se pojila řada příběhů o tajemném vůdci, jehož rozkazy údajně poslouchali bojovníci bez jediného zaváhání.
Jejich činnost se neomezovala pouze na muslimské protivníky. Do konfliktů se dostávali také s křižáckými vládci, kteří se snažili ovládnout části Blízkého východu. Jedním z nejznámějších případů byla vražda Konráda z Montferratu, který se měl stát jeruzalémským králem. V dubnu 1192 ho v Tyru napadli dva muži převlečení za mnichy a ubodali ho. Atentáty a pokusy o ně se nevyhnuly ani slavnému sultánovi Saladinovi. Ten se v druhé polovině 12. století stal terčem několika útoků připisovaných nizárijským bojovníkům. Podařilo se mu jim uniknout, přesto musel jejich schopnost pronikat do blízkosti významných osobností brát vážně.
Legendy o zdrogovaných vrazích
Kolem hašašínů vznikla řada příběhů, které postupně překročily hranice historické skutečnosti. Nejznámější z nich tvrdí, že Hasan ibn Sabbáh nechával své bojovníky omámit hašišem a poté je odváděl do nádherné zahrady plné květin, ovoce a krásných žen. Mladí muži údajně získali dojem, že nahlédli do ráje, a byli ochotni udělat cokoli, aby se tam znovu dostali. Vůdce jim pak měl slibovat návrat do tohoto pozemského ráje, pokud splní jeho příkazy.
Tento příběh se proslavil zejména díky vyprávění cestovatele Marca Pola, který jej spojoval s tajemným Starcem z hory. Problém je v tom, že Marco Polo navštívil oblast až poté, co Mongolové Alamut dobyli a zničili. Jeho líčení proto nelze považovat za očité svědectví o fungování pevnosti.
Současní historici navíc nenacházejí přesvědčivé důkazy, že by hašašíni systematicky používali drogy k ovládání svých bojovníků. Označení hašašíni, z něhož vzniklo evropské slovo asasíni, pravděpodobně vycházelo z hanlivého arabského pojmenování, kterým jejich protivníci ismaility označovali. Spojování názvu přímo s užíváním hašiše je tedy přinejmenším velmi sporné.
Mongolská armáda dokázala ukončit jejich moc
Nizárijský stát přežil více než 160 let, ale jeho existence se nakonec střetla s mocí, proti níž už nepomohly ani horské pevnosti a promyšlené atentáty. V polovině 13. století zahájili Mongolové pod vedením Hülegüa rozsáhlé tažení do Persie. Poslední vládce Alamutu Rukn ad-Dín Churšáh se pokoušel s Mongoly vyjednávat, jejich požadavky však byly neúprosné. V roce 1256 se vzdal a následně se začaly podrobovat další nizárijské pevnosti. Alamut padl v prosinci téhož roku a Mongolové ho vyplenili a zničili. Nizárijští přišli také o rozsáhlou knihovnu, která uchovávala cenné rukopisy a další písemnosti.
Pád Alamutu znamenal konec samostatného nizárijského státu v Persii. Samotná ismailitská komunita však nezanikla. Její příslušníci přežili i následující pronásledování a nizárijský směr islámu existuje dodnes. Hašašíni tak nezmizeli beze stopy. Zůstala po nich historie, v níž se skutečné politické intriky, náboženské konflikty a cílené vraždy postupně propletly s legendami o tajných zahradách, drogách a bezmezně poslušných bojovnících. A právě proto jejich příběh dodnes fascinuje historiky i čtenáře.
