Světlo si vyrábějí sami
Jakmile sluneční paprsky zmizí v temnotě oceánu, nastupuje světlo vlastní. Mnoho hlubokomořských živočichů totiž dokáže vytvářet bioluminiscenci – světlo, které využívají k lovu, obraně nebo dorozumívání. Například světloočko má pod očima zvláštní světelné orgány obsahující světélkující bakterie. Díky nim si může posvítit i v prostředí, kam sluneční záření vůbec neproniká. Jiní tvorové používají světlo jako dokonalou past. Velkotlamci, bradovousí nebo tykadlovky mají na hlavě dlouhý výběžek zakončený světélkujícím orgánem. Vypadá jako drobná lampička a pro zvědavou kořist může být neodolatelnou návnadou. Ryba se přiblíží – a vzápětí zmizí v obrovské tlamě dravce.
Samci se k partnerkám připojují natrvalo
Najít partnera v naprosté tmě není jednoduché. Některé hlubokomořské ryby proto vyřešily rozmnožování způsobem, který působí téměř neuvěřitelně.
U některých druhů ďasů je sameček ve srovnání se samicí miniaturní. Když najde vhodnou partnerku, zakousne se do jejího těla a postupně s ní sroste. U některých druhů se dokonce propojí jejich krevní oběhy. Sameček pak přestává být samostatně žijícím živočichem a funguje především jako zdroj spermií. Pro samici je to dokonalé řešení: v nekonečné temnotě už nemusí hledat partnera pokaždé znovu.
Zubatka ukazuje sílu svých zubů
Mezi hlubokomořské predátory patří také zubatky, jejichž jméno rozhodně nevzniklo náhodou. Mají mohutné zuby, které jsou vzhledem k jejich velikosti nápadně dlouhé. V prostředí, kde se každé sousto počítá, je výhodou možnost uchvátit i kořist, která by jinému predátorovi unikla. Zubatka přitom není žádný obrovský mořský netvor. Její hrozivý vzhled je výsledkem extrémního přizpůsobení životu v hluboké vodě, kde je potravy málo a každá příležitost k lovu může být otázkou přežití.
Mohlo by vás zajímat
Na dně se ukrývají podivná „jezera“
Podmořské hlubiny ukrývají i útvary, které na první pohled vypadají jako něco z jiného světa. V Mexickém zálivu vědci objevili v hloubce kolem 900 metrů takzvaný solný bazén. Voda v něm je mnohem slanější a hustší než okolní mořská voda, takže zůstává oddělena od svého okolí a vytváří jakési podmořské jezero. Na jeho okrajích žijí kolonie mlžů, které získávají energii díky spolupráci s mikroorganismy využívajícími chemické látky, například metan. Nepotřebují tedy sluneční světlo. Pokud by se však dostali přímo do extrémně slané vody bazénu, nepřežili by.
Hadál ukrývá život až jedenáct kilometrů pod hladinou
Více než polovina mořského dna leží v hloubkách přibližně mezi 4000 a 6000 metry. Ještě níže začíná hadální zóna, která se rozkládá zhruba od 6000 do 11 000 metrů. Její název je odvozen od Háda, řeckého boha podsvětí.
Ani zde však život nekončí. Naopak – vědci v nejhlubších částech oceánu stále objevují živočichy, kteří se dokázali přizpůsobit obrovskému tlaku, chladu a nedostatku potravy. Hadální oblast patří k nejméně prozkoumaným prostředím na Zemi. Na dně hlubokých příkopů se pohybují například sumýši, známí také jako mořské okurky. Zpracovávají bahno a získávají z něj dostupné živiny. Širotlamka pelikánovitá zase čeká na mrtvé živočichy, kteří pomalu klesají z vyšších vrstev oceánu. Její obrovská tlama a velmi pružný žaludek jí umožňují pozřít překvapivě velkou kořist.
Život vzniká i bez jediného slunečního paprsku
Snad nejpodivnější hlubokomořská společenstva se nacházejí v okolí hydrotermálních průduchů. Z puklin v oceánském dně zde uniká voda ohřívaná hluboko pod zemským povrchem. Může mít teplotu přes 400 °C a obsahuje množství chemických látek, které jsou pro většinu známých forem života nebezpečné. Přesto právě zde vznikají bohatá společenstva organismů. Jejich základ netvoří rostliny využívající sluneční světlo, ale bakterie, které získávají energii z chemických reakcí. Na ně jsou pak navázáni další živočichové. Mezi nejpozoruhodnější obyvatele těchto míst patří obří riftie (Riftia pachyptila), trubkovití kroužkovci dorůstající značné délky. Žijí v blízkosti průduchů a jejich tělo ukrývá bakterie, s nimiž žijí v pozoruhodném symbiotickém vztahu.
Čím hlouběji se vědci do oceánu vydávají, tím podivnější formy života nacházejí. Věčná tma, tlak, chlad a nedostatek potravy, které by pro člověka znamenaly téměř nepřekonatelné překážky, se pro obyvatele hlubiny staly běžnou součástí života. A protože obrovská část hlubokého oceánu zůstává stále nedostatečně prozkoumaná, je docela možné, že ty nejpodivnější tvory ještě vůbec neznáme.
