Madony vyvolávají otázky
Je málo známým faktem, že po celém světě se nachází více než pět set zobrazení Panny Marie s černou či tmavohnědou pletí, jak již bylo uvedeno výše. Tyto sochy a obrazy vyvolávají řadu znepokojivých otázek. Představují pouze lokální umělecké tradice, nebo jsou stopou po starobylých bohyních sexuality, plodnosti a moudrosti Země? Někteří historikové dokonce tvrdí, že černé madony souvisejí s kultem Máří Magdalény či s kacířskou tradicí gnostického křesťanství, jaké vyznávali kataři.
Badatel Michael Duricy upozorňuje, že je nutné rozlišovat mezi vyobrazeními Marie vytvořenými africkými a afroamerickými umělci – která zdůrazňují nadrasový význam Kristova poselství – a madonami vzniklými ve středověké Evropě. Právě ty druhé představují skutečný historický a symbolický problém.
Katolická církev není zkoumáním až tak nadšena
Mezi nejslavnější černé madony patří Panna Marie Einsiedelnská ve Švýcarsku, Guadalupská v Mexiku, Montserratská ve Španělsku či Altöttingská v Německu. Další významné svatyně se nacházejí například v Chartres, Loretu, Zaragoze nebo Rocamadouru. Průkopníky jejich studia byli Marie Durand-Lefebvreová, Émile Saillens a Jacques Huynen, jejichž práce se soustředily především na Francii. Ve 20. století se však seriózní zkoumání černých madon často odehrávalo bez podpory katolické církve.
Badatel rozdělil sochy do kategorií
Americký badatel Leonard Moss zkoumal přibližně sto soch po celém světě a v roce 1952 je rozdělil do tří skupin. První tvoří madony, jejichž tmavá pleť odpovídá vzhledu místního obyvatelstva. Druhou skupinu představují sochy, které zčernaly vlivem kouře ze svící či chemického rozkladu pigmentů. Třetí kategorie je však nejzáhadnější – pro některé madony totiž neexistuje žádné jednoduché vysvětlení.
Typickým příkladem je Panna Marie Einsiedelnská. Přibližně 120 centimetrů vysoká dřevěná socha drží na levé paži nahé Jezulátko. Je bohatě oděna do zlatých rouch a bývá označována za „nejlépe oblečenou madonu na světě“. Její svatyni každoročně navštěvují poutníci z celého světa.
Madona střeží legendy
Svatyně je spojena s příběhem poustevníka sv. Meinrada, který byl roku 861 zavražděn. Podle legendy jeho vrahy odhalili dva havrani. Opatství bylo založeno roku 934 a hlava sv. Meinrada je dodnes uchovávána ve zlaté schráně u nohou madony. Když měl biskup Konrád roku 948 kapli vysvětit, údajně spatřil zázračné světlo a uslyšel hlas, který mu přikázal obřad neprovádět – kaple prý byla vysvěcena samotným Bohem.
Opatství několikrát vyhořelo, madona však pokaždé přežila. Roku 1799 se ji údajně pokusila získat napoleonská armáda, avšak zmocnila se pouze kopie. Originál byl ukryt v Rakousku a po návratu do Einsiedelnu znovu natřen do tmavé barvy.
Mohlo by vás zajímat
Je za vším pohanský původ?
Jedna z nejzajímavějších teorií vysvětluje černé madony jako důsledek začlenění pohanských bohyň Matky Země do křesťanství. Výzkumník Stephen Benko upozorňuje, že bohyně jako Isis, Artemis či Ceres byly často zobrazovány v černé barvě – symbolu úrodné půdy a života. Marie, matka Ježíšova, se tak stala křesťanskou obdobou Země coby matky lidstva.
Zdá se, že tajemství černých madon neleží pouze v kouři svící či staletém prachu, ale hluboko v paměti lidstva. V předkřesťanských tradicích, které církev přetvořila, nikoli však zcela vymazala. Černé madony tak možná nejsou herezí, ale tichým mostem mezi dávnou vírou v Matku Zemi a křesťanským obrazem Matky Boží – mostem, po kterém kráčíme dodnes, aniž bychom si to uvědomovali.
