Když potrava mizí, ptáci se vydávají na cestu
Ptáci neodlétají do teplých krajů jen proto, že nemají rádi zimu. Hlavním důvodem bývá nedostatek potravy. To je zvlášť patrné u hmyzožravých druhů – v mrazivém počasí hmyz nelétá a potravy rychle ubývá. Někdy se navíc místo, kde pták žije, postupně stane méně pohostinným jednoduše proto, že dostupné zásoby potravy byly vyčerpány. Ptáci proto zamíří tam, kde mají větší šanci najít dostatek potravy a přečkat nepříznivé období.
Ne všichni však putují stejně daleko. Některým stačí přeletět několik stovek kilometrů, jiní během roku urazí neuvěřitelné vzdálenosti. Skutečným rekordmanem je rybák dlouhoocasý. Ten putuje z arktických oblastí až k břehům Antarktidy a během své každoroční cesty může nalétat desítky tisíc kilometrů. Naproti tomu špačci odlétají z našich končin „jen“ do jižnějších oblastí Evropy.
Když se dny krátí, instinkt velí: je čas odletět
Odlet je do značné míry řízen vrozeným chováním a biologickými hodinami. Jakmile se dny začnou zkracovat a slunce přestává tolik hřát, mnoho ptáků začne být neklidných. Připravují se na cestu, aniž by jim někdo musel ukazovat kalendář. Typickým obrazem konce léta jsou například vlaštovky. Sedávají na elektrických drátech, švitoří, poposedávají a jako by se radily, kdy konečně vyrazit.
Před tak náročnou cestou je ovšem třeba pořádně se najíst. Ptáci se pilně pídí po potravě a vytvářejí si tukové zásoby, které jim poslouží jako palivo. Jejich hmotnost se může před odletem výrazně zvýšit. Dospělí ptáci přitom musí během léta stihnout ještě mnohem víc než jen připravit sebe. Musí zahnízdit, vyvést mláďata a postarat se o to, aby mladí ptáci dorostli, naučili se dobře létat a nabrali dostatek sil. I ptačí drobotina totiž musí být připravena na velkou výpravu.
Když naši ptáci odlétají, jiní zase přilétají
Zimní ptáci, které pozorujeme u nás, nemusí být vždy ti samí, kteří zde žili v létě. Ptačí svět je v neustálém pohybu a některé druhy se během podzimu a zimy jednoduše vystřídají.
Zhruba v polovině října k nám například mohou přilétat velká hejna havranů ze severnějších oblastí Evropy, odkud je vyhnal mráz a nedostatek potravy. Část ptáků z našich končin naopak zamíří ještě dál na jih. Na jaře se pak tato zvláštní výměna odehraje znovu – severní návštěvníci odletí domů a ptáci, kteří zimu strávili na jihu, se vracejí k nám.
Když ptáci letí, pomáhá jim slunce, hvězdy i magnetický kompas
A právě zde začíná jedno z největších tajemství ptačího světa. Jak mohou ptáci trefit na správné místo, když nemají mapu, navigaci ani kompas?
Mohlo by vás zajímat
Vědci už mnohé zjistili, přesto není ptačí orientace dosud úplně objasněna. Ptáci využívají hned několik způsobů navigace. Někteří se mohou držet výrazných krajinných útvarů – hřebenů hor, pobřeží nebo údolí velkých řek. Mladší ptáci se u některých druhů mohou řídit také zkušenějšími jedinci.
Dalším pomocníkem je Slunce. Ptáci dokážou využívat jeho polohu na obloze, přičemž jejich vnitřní biologické hodiny jim pomáhají zohlednit i postup dne. Noční letci mají k dispozici další navigační systém – hvězdnou oblohu. Dokážou se orientovat podle postavení hvězd a podle nebeského pólu v okolí Polárky.
A jako by to všechno nestačilo, ptáci mají také schopnost vnímat zemské magnetické pole. Právě tento takzvaný magnetický smysl jim může sloužit jako jakýsi přírodní kompas a pomáhat určit správný směr.
Když cestu zkříží moře, poušť nebo bouře
Dostat se do zimoviště je však jen polovina úkolu. Pták se musí později zase vrátit. A cesta bývá plná nebezpečí. Tažní ptáci musí překonávat rozlehlá moře, vysoká pohoří i obrovské pouště, kde často nenajdou ani potravu, ani bezpečné místo k odpočinku. Mohou je zastihnout silné větry a bouře, které je odchýlí od správného směru. Problémem je také únava a nedostatek energie.
Nebezpečí představuje i člověk. V některých částech světa jsou tažní ptáci stále loveni. Miliony ptáků tak každoročně čelí nejen přírodním nástrahám, ale také překážkám, které jim vytvořili lidé.
Když lidé nevěděli, kam vlaštovky mizí
Dnes bereme ptačí migraci jako samozřejmost, ještě před přibližně 150 lety však lidé přesně nevěděli, kam některé druhy na podzim mizí. Vznikaly proto nejrůznější představy a teorie.
O vlaštovkách se například soudilo, že se na zimu zahrabávají do bahna nebo že přečkávají chladné měsíce ukryté v dutinách stromů. Teprve postupně se podařilo záhadu stěhování ptáků rozkrývat.
Velký význam pro poznání jejich cest mělo kroužkování. Na přelomu 19. a 20. století začal dánský učitel a ornitolog Hans Christian Cornelius Mortensen označovat ptáky kroužky. Pokud byl označený pták později nalezen nebo odchycen, bylo možné podle údajů na kroužku zjistit, odkud pocházel a kudy se pohyboval.
Metoda se ujala a dnes se díky kroužkování a dalším moderním technologiím dozvídáme o ptačích cestách stále více. Někteří ptáci už dnes létají se satelitními vysílači a vědci mohou jejich cestu sledovat téměř krok za krokem – tedy přesněji řečeno mávnutí křídlem za mávnutím.
I malý pták má v hlavě navigaci, kterou mu můžeme závidět
Stěhování ptáků zůstává jedním z nejúžasnějších přírodních jevů. Drobná vlaštovka, která v létě hnízdila třeba přímo pod střechou našeho domu, se může za několik týdnů ocitnout tisíce kilometrů daleko. Musí přežít bouře, únavu, hlad i dlouhé lety nad místy, kde nemá kam přistát.
A přesto se mnohé z nich na jaře vrátí téměř tam, odkud odlétly. Bez mapy, bez navigace a bez jediné otázky na kolemjdoucího, kudy vlastně do Afriky. Možná právě proto zůstává pohled na hejno mizící na podzimní obloze tak fascinující. Víme už o jejich cestách mnohem více než lidé před sto lety, ale jedno malé tajemství v nich stále zůstává.


