Dickfordova výprava
Má se tak zabránit tomu, aby se další dobrodruzi nepokusili podniknout expedici, ze které není návratu – jak k tomu docházelo koncem 19. století.
Graham Dickford patřil k takovým dobrodruhům. Podobní muži v dobách britského kolonialismu zkoušeli ve vzdálených koloniích štěstí všelijak a hledali příležitost, jak přijít rychle k penězům. Přitom riskovali život – svůj, ještě častěji však jiných osob. Britské koloniální úřady v Indii byly upozorněny na existenci tohoto člověka v momentě, kdy byl dopraven v zuboženém stavu do jedné nemocnice. Vyprávěl v útržcích vět o svých hrozných zážitcích. Spolu s několika kumpány pronikl do tajemného údolí uprostřed džungle, protože se od několika Indů dozvěděli, že se tam nachází palác nepopsatelných pokladů.
Všichni Dickfordovi kamarádi v tom údolí zahynuli. Jemu se sice podařilo uniknout, ale život si prodloužil pouze o několik dní. Měl horečku, na jeho ranami poseté hlavě nebyl jediný vlas, celé tělo bylo pokryto popáleninami. Blábolil neustále to samé – odháněl od sebe „velké, létající ohně, stíny noci a strašidla, jejichž pohled zabíjí“. Lékařům i personálu se nepodařilo z něj dostat souvislou informaci o tom, co prožil. Tři dny poté zemřel. Ke konci neustále křičel hrůzou a mlátil kolem sebe rukama, takže vystrašený personál se k jeho lůžku ani neodvažoval přiblížit.
Další expedice
Jeho vyprávění přesto nikdo z dalších hledačů pokladů příliš nevěřil. Až do roku 1906, kdy jeho informace potvrdili členové expedice, kterou zorganizovaly britské úřady. Přesněji řečeno, potvrdili to členové, kteří přežili, dva návštěvu „ďáblova údolí“ zaplatili životem. Podle všeho žije v této krajině pár nejjedovatějších plazů celého subkontinentu, navíc se tu daří celé řadě jedovatých rostlin. A nad tím vším se vznáší onen velký létající oheň. Prý stačí zapálit malý ohýnek a hned se začne celé údolí otřásat hukotem a od jednoho konce k druhému přelétne obrovský ohnivý jazyk.
Zahynuvší badatelé zemřeli za podivných okolností. Poté, co sestoupili do úzkého „trychtýře“, začali náhle provádět bizarní pohyby a o chvíli později padli mrtví k zemi. Kolegové museli rychle vytáhnout jejich mrtvá těla, protože i na sobě začali cítit symptomy omámení a dušení. Byli pak pronásledováni děsivými sny a ještě několik dní jim bylo zle.
Roku 1911 se do tohoto údolí ale odvážila další výprava – sedm zkušených mužů, znalců džungle. Vrátili se dva. Zbylých pět se dostalo doprostřed planiny, kde se najednou začali otáčet kolem vlastní osy, na volání kolegů, kteří se nacházeli mimo tento prostor, nereagovali. Pak padli mrtví k zemi.
Ale další si nedali pokoj – o osm let později se tam odvážila další skupina lovců. Ti nalezli na dně údolí sedmnáct lidských koster. Ani oni se nezachránili všichni. Tři muži skočili bez zjevného důvodu z vysoké skály.
Mohlo by vás zajímat
Od té doby se do děsivého údolí prý nikdo neodvážil a úřady dnes nezávislého indického státu nemají zájem na tom, aby to někdo dělal. Nikdo tak zatím nepřišel záhadě Údolí sedmi smrtí na kloub…
