Alžběta I. chtěla oslnit celý svět
Když jde o image, je potřeba zvolit takový oděv, aby ostatním doslova spadla brada. Tímto pravidlem se řídili králové a královny, diktátoři, svůdci i svůdkyně. Čím velkolepější, blyštivější, dražší a méně praktický oděv, tím lépe. Pokud se v něm člověk sotva pohne, zato vypadá jako chodící pokladnice, účel je splněn.
Anglická královna Alžběta I. dobře chápala, jak důležitá je veřejná image. Chtěla působit jako mocná, sebevědomá a téměř nadpozemská vládkyně, a proto věnovala svému vzhledu mimořádnou pozornost. Její šatník byl rozsáhlý a dvorské oděvy oplývaly hedvábím, zlatem, perlami i drahokamy. Přesné počty šatů, které jí bývají připisovány, je však třeba brát s rezervou. Na slavnostních portrétech se panovnice proměňovala v téměř nedotknutelný symbol moci. Bohatě zdobené šaty, složité účesy, perlové náhrdelníky a okázalé límce nebyly pouhým projevem osobního vkusu. Měly sdělovat, že před divákem stojí žena, jejíž postavení je výjimečné a jejíž autoritu není radno zpochybňovat.
Podobné oblečení ovšem mělo jednu zásadní nevýhodu: pohodlí mezi jeho přednosti rozhodně nepatřilo. Těžké látky, pevné živůtky a složité konstrukce, omezovaly pohyb. Jenže oděv tohoto typu nebyl určen pro běhání po zahradě ani pro sportovní odpoledne. Měl především působit při slavnostních příležitostech, na audiencích a při veřejných vystoupeních. Panovnice nemusela být rychlá. Stačilo, když budila respekt.
Čínští císaři oblékali moc do hedvábí
Také v císařské Číně představovalo oblečení mnohem víc než ochranu před chladem nebo módní doplněk. Barvy, materiály i výšivky vyjadřovaly postavení svého nositele a podléhaly přísným pravidlům.
Za vlády dynastie Čching pracovaly pro císařský dvůr specializované dílny, v nichž vznikaly slavnostní oděvy mimořádné náročnosti. Jejich výroba vyžadovala zkušené řemeslníky, drahé materiály a obrovské množství času. Na některých výšivkách mohly pracovat celé skupiny vyšívačů po dlouhé měsíce, někdy i roky.
Mohlo by vás zajímat
Flitry proměnily bohatství v třpyt
Třpytivé ozdoby na šatech nejsou vynálezem moderních módních návrhářů. Lidé si oděvy zdobili už před staletími a lesklé kovové prvky mohly plnit nejen dekorativní, ale také společenskou funkci. Kovové plíšky či mince přišité na oděv dávaly najevo, že jejich majitelka má dostatek prostředků na ozdobu, která nebyla nezbytná k přežití.
Dnešní flitry jsou sice jiné než dávné kovové ozdoby, základní princip však zůstává podobný: přitáhnout pozornost. Stačí vstoupit do místnosti a látka, která odráží světlo při každém pohybu, udělá své. Třpyt je zkrátka jedním z nejstarších způsobů, jak dát okolí najevo, že člověk nechce zůstat bez povšimnutí.
Marie Antoinetta měnila módu v královskou zábavu
Francouzská královna Marie Antoinetta dokázala z oblečení udělat veřejnou událost. Její proslulá krejčová Rose Bertinová, vlastním jménem Marie-Jeanne Bertinová, patřila k nejvlivnějším módním tvůrkyním své doby. Královna s ní konzultovala nové látky, střihy, barvy i ozdoby a společně udávaly tón aristokratické módě. Bertinová se stala natolik významnou osobností, že si vysloužila přezdívku „ministryně módy“. Její práce přitom nespočívala jen v šití šatů. Pomáhala vytvářet celkový vzhled dvorních dam a podílela se na šíření módních trendů po Evropě.
Marie Antoinetta si potrpěla na nápadné účesy, luxusní látky a neustále se proměňující garderobu. Její nákladný vkus se stal terčem kritiky, zvláště když Francie čelila vážným finančním problémům a velká část obyvatelstva žila v chudobě. Výdaje královského dvora se tak stávaly symbolem propasti mezi privilegovanými a obyčejnými lidmi.
Revoluce nakonec smetla nejen starý režim, ale i svět, v němž královniny šaty představovaly jednu z nejviditelnějších podob přepychu. Dne 16. října 1793 byla Marie Antoinetta popravena gilotinou. Žena, která kdysi udávala módní tón evropským dvorům, se na poslední cestu vydala v prostém oděvu. Kontrast mezi někdejší okázalostí a posledními chvílemi jejího života byl výmluvný: žádné šaty nedokázaly ochránit svou majitelku před pádem monarchie.
Zákony určovaly, kdo smí nosit luxus
Přepych nebyl jen výsadou těch, kteří si jej mohli dovolit. V mnoha společnostech se panovníci snažili také zabránit tomu, aby se drahými látkami a ozdobami zdobili lidé, jimž takové postavení podle tehdejších představ nepříslušelo. Takzvané sumptuární zákony upravovaly, kdo smí nosit určité materiály, barvy, šperky nebo typy oděvů. Jejich cílem bylo mimo jiné udržet viditelné rozdíly mezi společenskými vrstvami. Oblečení totiž prozrazovalo postavení člověka na první pohled, a právě proto se stávalo předmětem kontroly.
Přepych nakonec prozradí víc než samotné šaty
Od těžkých královských rób přes čínské císařské výšivky až po extravagantní garderobu Marie Antoinetty se opakuje jeden motiv: oblečení dokáže vyprávět příběh o člověku i o době, v níž žije. Někdy vypovídá o řemeslné zručnosti, jindy o osobní ješitnosti, společenské prestiži nebo touze ovládat druhé. Nejdražší šaty nemusely být pohodlné, praktické ani vkusné. Stačilo, když vzbuzovaly úžas a dávaly jasně najevo, kdo si je může dovolit. A zatímco panovníci investovali do zlata, hedvábí a drahokamů, zákony často hlídaly, aby se podobný přepych nedostal do nesprávných rukou.
Móda se od těch dob změnila k nepoznání. Jedna věc však zůstává stejná: oblečení stále umí přitáhnout pozornost, vyvolat obdiv i závist a prozradit, jakou roli chce jeho nositel hrát. Jen už dnes k tomu naštěstí nepotřebujeme ani císařský dvůr, ani tři sta vozů plných zavazadel.
