Uveřejněný článek
Přesto je obecně známou pravdou, že sám byl velkým skeptikem – dokud se mu nestalo něco znepokojivého. Roku 1861 uveřejnil v jednom populárním časopise povídku.
Zvláštní příběh
Byl to příběh o setkání portrétisty a jisté mladé ženy v železničním voze. Bledá mladá dáma se umělce zeptala, zda by uměl nakreslit portrét i zpaměti – odpověď zněla, že zřejmě ano. Načež dáma odvětila, že možná bude muset někdy namalovat její podobu.
Poté se ale museli rozloučit, dáma vystoupila. O dva roky později jej navštívil starší pán s dotazem, zda by na zakázku nemohl namalovat portrét jeho dcery pouze podle popisu, protože před časem zemřela. Umělec byl sice udiven, ale začal kreslit. Nedařilo se mu, ale poté si vzpomněl na ženu z vlaku a použil ji jako inspiraci. Otec hned poznal, že je to podoba jeho dcery. Když se malíř zeptal, kdy zemřela, dostal odpověď, že 13. září před dvěma lety, tedy přesně v den, kdy se setkal s touto bledou dívkou ve vlaku…
Proměna skeptika
Můžete si říci, že takovéto příběhy připomínají tehdy a nakonec i dnes téměř klišé, tento však měl konkrétní odezvu ve skutečném životě. Dickens totiž po publikování dostal rozhořčený dopis od jednoho malíře, který tvrdil, že to není příběh vymyšlený, nýbrž že je to jeho příběh. Celou story si sepsal, a chtěl ji i publikovat, nakonec k tomu ale nedospěl.
Nyní nabyl přesvědčení, že Dickens svým způsobem opisoval – někde se jeho příběh dostal až k němu a okopíroval jej – a hlavně: uvedl přesné datum úmrtí mladé ženy.
Překvapení bylo o to větší, že ačkoliv malíř vyprávěl svým přátelům o svém zážitku, nikdy nezmínil konkrétní datum, dokud vše nesepsal. To vyvedlo Dickense naprosto z rovnováhy. Později popsal, že v první verzi příběhu nebylo datum žádné, později si však při pročítání uvědomil, že pro věrohodnost a přesnost příběhu nějaké uvést musí a podvědomě je napsal na okraj korektury!
Inu, takovéto „náhody“ se zřejmě dějí…
