Průkopníkem se stal J. W. Dunne
John William Dunne se proslavil jako první konstruktér letadel – sestrojil první britské válečné letadlo. Dnes si jej však nejvíce pamatujeme jako spisovatele a teoretika času a na tomto poli takové vyvolal zájem milovníků mystérií z celého světa. Ačkoliv se Dunne už od konce 19. století zajímal o prorocké sny a vedl si osobně záznam svých vlastních snů, vydal své myšlenky v knize nazvané Experiment s časem až v roce 1927. Tato publikace byla prvním opravdovým pokusem podívat se na téma předvídání na seriózní úrovni. Dunnovy pojmy byly složité a sporné, i když mnohé nebyly tak úplně nepřijatelné.
V podstatě se autor domníval, že si je lidská mysl vědoma pouze toho, co dělá a o čem přemýšlí v určité chvíli. Minulost a budoucnost jsou vedlejší. Současně si může být mysl člověka v jakékoli dané chvíli vědoma toho, co člověk dělá a zároveň si být vědoma sama sebe. Nejen to, musí si být vědoma toho, že si je vědoma… a tak dále a tak dále, až donekonečna. Lidská mysl je podle Dunna zrcadlová síň duše. A tak vnímání času může být klamné. Následkem toho je možné, že vědomí času, které zažíváme během dne, se může zcela lišit od toho, které zažíváme ve spánku.
Prorocké sny se bohužel naplnily
Ačkoli se části jeho vlastních snů často uskutečnily, nevysloužily si zpočátku velkou pozornost. V roce 1917 Dunne pracoval pro britskou armádu. Jednou se probudil s nebývale jasnou představou, v níž uviděl výbuch v továrně na výrobu zbraní. O dva týdny později k němu došlo v londýnské továrně na výrobu bomb. Zahynulo při něm 70 dělníků a více než tisíc jich bylo zraněno. Brzy poté měl tehdejší konstruktér další sen, v němž spatřil naprosto živě dosud nepublikovaný novinový titulek, jenž oznamoval úmrtí 4000 lidí, kteří přišli o život při výbuchu sopky na Dálném východě. Během týdne si tento titulek přečetl u snídaně v novinách. Lišil se pouze v jednom detailu – odhadovaný počet mrtvých dosáhl 40 tisíc, čísla desetkrát vyššího, než Dunne předvídal.
Ačkoliv nebyl Dunne zdaleka prvním člověkem, kterému se zdálo o budoucnosti, představoval Experiment s časem v roce 1927 jediný publikovaný příspěvek k tématu, který napsal člověk s vědeckou reputací. Znamenal začátek několika studií o předvídání budoucnosti. V těchto studiích se naznačuje, že k předvídání pohrom dochází daleko častěji, než se všeobecně předpokládá.
Psychiatr provedl experiment
V roce 1966 si dal dr. J. C. Barker, anglický psychiatr ze Shrewbury, za cíl zjistit, zda velké pohromy přitahují nepoměrně vyšší počet předtuch. Soustředil se na neštěstí, k němuž došlo 21. října téhož roku v aberfanském dole a vyžádalo si 144 životů. Prostřednictvím sloupku v londýnských novinách Evening Standard se obrátil na ty, kdo mívají předtuchy budoucího neštěstí, s prosbou, aby jej kontaktovali. Došlo přes stovku dopisů, z nichž 35 bylo označeno za spolehlivé. To znamená, že ti, kteří měli předtuchu, se o ní zmínili ještě předtím, než k neštěstí došlo, někomu jinému.
Sny se lišily, co se týče obsahu – jedna žena viděla asi stovku černých koní, jak se řítí dolů z kopce a táhnou za sebou pohřební vozy, druzí měli pocit, že se udusí, a před očima se jim objevila černá mlha, někteří slyšeli výkřiky – přesto v podstatě všichni vyprávěli jeden a tentýž příběh. Doktor Barker došel k tomu, že by mohly být předtuchy jednoho dne využívány jako varování před pohromou.
Pro mnoho vědců však zůstává myšlenka, že můžeme spatřit zítřek, nesmyslem. Přestože již Albert Einstein řekl: „…oddělení minulosti, současnosti a budoucnosti má charakter pouhé iluze…“
