Král Václav II. – i panovníci mají řadu fobií

27. 3. 2023, 23:39

Jediný syn Přemysla Otakara II. nežil dlouho – když zemřel, neměl ani třicet čtyři let. Část dětství strávil ve vězení a v osamění a byl nazýván také mnišským králem nebo i slabochem, který se bojí bouřky. Přesto dokázal jako třicetiletý držet ve svých rukou korunu českou, uherskou i polskou. Zdá se, že přece jen dokázal vystoupit ze stínu svého slavného otce.

Těžké mládí

Narodil se roku 1271 a nebylo mu ještě ani sedm let, když otec zahynul na Moravském poli. Převahu nad královstvím získal Ota Braniborský a malý princ i s matkou Kunhutou Uherskou putovali na hrad Bezděz. Záhy jej opustila i matka, která se uchýlila na své statky na Opavsku. Ota nechal za nějakou dobu Václava odvézt z Čech, nejdříve do Žitavy, pak do Berlína a Špandavy. Není divu, že na citlivém mládenci toto období zanechalo stopu. Poznamenalo jej to na celý život.

ČTĚTE VÍCE: Kardinál de Richelieu – těžko nalezneme v dějinách Evropy osobnost, která by se mu vyrovnala rolí šedé eminence

Nešlo přitom jen o psychické strádání, často měl hlad a chodil v chatrném oblečení. Při výzkumu jeho ostatků v dnešní době bylo zjištěno, že trpěl nedostatkem vitaminů a byl stižen křivicí, což nás nemusí překvapovat.

Mohlo by vás zajímat

Svatá Tereza z Ávily měla vidění, kterým se proslavila po celém světě

Zdá se, že někdy dokonce musel nosit pouta na rukou a tento nedůstojný život byl dědic našeho trůnu nucen vést až do roku 1283, kdy se čeští páni dohodli s Otou Braniborským na výši odstupného. V květnu toho roku se mohl Václav konečně vrátit domů.

Fobie

Ve vlasti se také projevily jeho fobie – velmi se bál bouřky (keraunofobie), za bouřky se dokonce uchyloval ke schráně s ostatky svatých. Dostával hysterický záchvat, když slyšel kočičí mňoukání, koček se vůbec děsil (gatofobie), když prý je viděl, omdléval. Také trpěl utkvělou představou, že ho chce někdo otrávit (toxikofobie). Je však možné, že některé neurotické sklony zdědil po svých předcích (děd Václav I. nesnášel vyzvánění zvonů a podobně). Václav měl natolik chatrné zdraví, že mu papež dovolil, aby i o půstu jedl maso.

Manželství

V roce 1285 se v Chebu oženil s Jitkou (Gutou), dcerou římského krále Rudolfa, tak jak to dohodl již jeho otec. Jitka však zemřela už roku 1297 – stačila však mezitím porodit deset dětí, z nichž jen čtyři přežily rok 1300. Václav měl také řadu nemanželských dětí, nejvýznamnější z nich je zřejmě Jan Volek, v letech 1334 – 1351 olomoucký biskup.

Roku 1300 se stala jeho druhou ženou tehdy dvanáctiletá Eliška Rejčka – měli jediné dítě, dceru Anežku, která se narodila necelý týden před Václavovou smrtí v roce 1305. Předpokládá se, že zemřel na tuberkulózu.