Filozof Gottfried Wilhelm Leibniz razil myšlenku, že náš svět je nejlepší ze všech možných světů

Něco z jeho života

G. W. Leibniz (1646 – 1716) nebyl jen filozof. Byl to také matematik, diplomat a dokonce vynálezce. Můžeme asi říci, že žádný filozof před ním nebyl tak jednoznačně optimistický jako on, a byl tím i reprezentantem ve filozofii.

Narodil se 1. 7. 1646 v Lipsku jako syn profesora morálky. Studoval filozofii, matematiku i antickou poezii. Když mu univerzita jako dvacetiletému hochu neumožnila promovat, opustil Lipsko a vydal se do světa. V Norimberku získal doktorský titul a od té doby cestoval  – přes Nizozemí, Francii, Anglii. Posléze přijal místo dvorního rady u hannoverského vévody, kde zůstal po zbylých 40 let života. Zemřel roku 1716, ale po celý život zůstal vitálním člověkem.

Jeho filozofie

Stál o to (v duchu své myšlenky, že „žijeme v nejlepším z možných světů“), abychom dovedli navzdory životním problémům rozpoznat dobro a krásu. A to si představme, v jaké době žil. Bylo to baroko – na jedné straně obrovská bída a utrpení, na druhé straně luxus a přehnaná rozmařilost. Navíc v mnoha zemích řádily současně občanské i náboženské války – přesto se Leibniz stále pokoušel šířit optimismus.

Byl tu problém, pro který zavedl pojem teodicea – jak může Bůh připustit zlo, ke kterému bezesporu dochází? Leibniz došel k tomu, že přece jen i přes zjevné nedostatky je náš svět ve srovnání se všemi ostatními možnými světy pořád ještě ten nejlepší.

Podle Leibnize je třeba vidět věci s odstupem – v tom případě můžeme zjistit, že určité zlo je nezbytné. My tedy žijeme v nejlepším světě, jaký si lze vůbec představit. To, že vidíme zlo a některé události se nám jeví jako neštěstí, způsobuje jisté omezení našeho rozumu – vždyť je možné, že kdyby se toto neštěstí nestalo, mohlo by dojít k ještě větší katastrofě.

Jeho teze zní, že Bůh stvořil svět nejlepším možným způsobem. Nehody, tragédie, zločiny, přírodní katastrofy – to vše má smysl. Jaký? Opět se musíme na věci dívat s odstupem – mohlo přijít ještě větší neštěstí.

Jaký byl ve skutečnosti?

Ale Leibniz nebyl jen filozof, jak již bylo zmíněno, nebyl typem člověka, uzavřeného ve své studovně mezi knihami. Měl rád život a dokázal okouzlit lidi ve společnosti svým zjevem, vystupováním i mluvou. Společnost kvitovala s povděkem, že na rozdíl od ostatních filozofů je na něj dokonce příjemný pohled.

Musíme také říci, že byl posledním z univerzálních učenců, který dokázal hovořit o každém tématu. Vyznal se skutečně v mnoha věcech a o mnoha věcech napsal spoustu spisů, dopisoval si s obrovským počtem lidí a svoji diplomatičností si zajistil i dobře placená místa.

Zpět ale k jeho myšlenkám. Byl přesvědčen, že ve hmotě se skrývá jakási „živoucí síla“ (tu dnes nazýváme kinetická energie). Známé je také jeho přirovnání, že v každé kapce vody se jakoby v zrcadle odráží celý rybník – podle něj mikrokosmos odráží makrokosmos, všechny věci se nacházejí v souvztažném systému, jde o „Bohem předzjednanou harmonii“.

Známé jsou jeho monády – nejmenšími jednotkami reality totiž nejsou atomy, ale nedělitelné metafyzické prvky či silové body. Dokáže je stvořit a zničit pouze Bůh. Lidskou duši pak považoval Leibniz za zrcadlo, ve kterém se odráží celý kosmos – a to aktivním způsobem, protože se v duši nachází hybná síla.

Dodejme, že Leibnizův binární číselný systém je základním kamenem dnešní informační techniky.

Témata článku