Dle dat České školní inspekce je agresivita dětí nejvyšší za posledních sedm let, kdy jsou související data shromažďována. Každá osmá mateřská školka má tedy problém s agresivními dětmi (tj. ve 12,5 % mateřských škol se objevují projevy agrese či násilného chování dětí), v 5,2 % školek řeší také rozbité vybavení (což je meziroční nárůst téměř o 3 %). Děti mají také často problém dělit se o věci a neumí mezi sebou bez užití násilí řešit konflikty. Příčin je dle odborníků několik, především se ale takto projevuje to, že rodiče na své děti nemají dostatek času a také že nechávají děti sledovat nevhodné pořady a hrát počítačové hry neodpovídající věku. V souhrnu se však psychologové shodují v tom, že se jedná o důsledek komplexních celospolečenských změn.
Co znamená dětská agresivita?
Jak průzkum České školní inspekce naznačil, již děti v útlém věku často řeší konflikty mez sebou různými fyzickými výpady, fackami apod. Je třeba říci, že projevy agresivity jsou v určitém vývojovém období relativně běžné a přirozené – ovšem dospělí je samozřejmě musí adekvátně korigovat, příp. se je mohou pokusit minimalizovat. Vztek a agrese jsou totiž vlastně určitým typem ventilu, který lze efektivně nahradit, např. pohybem, sportovními aktivitami apod.
Z šetření České školní inspekce dále vyplynulo, že i malé děti často používají silná vulgární slova. Podle psycholožky Veroniky Pavlas Martanové však tyto situace ani tak nevypovídají o dětech jako o dospělých. „Svět se pořád posunuje kupředu, říkáme, co za našich mladých let bylo a nebylo, a co jsme my dělat mohli nebo nemohli. Ale to, že děti používají více sprostých slov, znamená jediné – více jich slyší. Právě prostřednictvím malých dětí si můžeme uvědomit, jaký je vlastně svět okolo nás, protože ony jsou obrazem společnosti,“ shrnula.
Přechod do školky je pak pro děti obdobím, kdy se poprvé setkávají s kolektivem a kdy jejich vlastní potřeby v zájmu okolí ustupují do pozadí, jelikož v kolektivech není kladen důraz na výhradní potřeby jednotlivců. To, jak se to které dítě s akceptací potřeb druhých vypořádá, pak podmiňuje celá řada dalších vlivů – např. kde a s kým vyrůstá, kolik má sourozenců, jaké výchovné principy vyznávají rodiče ad. Mohou ovšem nastat i situace – a evidentně jich přibývá – kdy se dětem jejich chování usměrňovat nedaří (a nedaří se to ani pedagožkám ve školce). Tehdy je jasným „řešením“ návštěva odborného pracoviště, pedagogicko-psychologické poradny.
Jak dětskou agresivitu řešit?
„Pedagogicko-psychologická poradna je diagnostické pracoviště, kde se odborníci snaží rozlišit, jestli je dítě běžné a jen se potýká s náročnou fází v životě, nebo je to přístupem rodičů, nebo se jedná o dítě se speciální vzdělávací potřebou,“ vysvětila Pavlas Martanová. Dodala také, že se může jednat např. o vývojové vady, poruchy autistického spektra, neurologická onemocnění jako ADHD apod. V takových případech je pak vhodné, aby v daném kolektivu byl/a přítomen/přítomna asistent/ka pedagoga. Ovšem většinou (v běžných případech) je adekvátním řešením práce s rodiči, diskuse o tom, jak dítě vychovávají, jak k němu přistupují, zda např. nejsou trestající. „Děti jsou často agresivní v důsledku agrese páchané na nich,“ doplnila také odbornice.
Se zvládáním náročných situací se však musí umět vypořádat nejen rodiče, ale také učitelé/ky – pro ně jsou pak dostupné rozličné odborné vzdělávací programy. Některé z nich dokonce cílí specificky na pedagogy/žky v mateřských školách. Podle Pavlas Martanové zvládnutí dětské agrese vyžaduje obvykle jen cvik a praxi. „Je třeba naučit děti, aby uměly pojmenovat své pocity, pak lze jejich agresi mírnit a hledat řešení,“ dodala s tím, že již děti ve věku 4-5 let se dokážou naučit se svými emocemi pracovat. „Zlaté pravidlo říká, že dobré řešení mi pomůže cítit se lépe a neublíží mně ani nikomu jinému. To je základní princip, který se děti učí, a tyto děti pak po agresivitě sahají mnohem méně,“ uzavřela.
