Varování vs. konejšení
NKÚ má ve svém stanovisku poměrně jasno – a kvůli rostoucím výdajům státu a celkovému zadlužení doporučuje další systémovou reformu. Na druhou stranu ministerstvo financí upozorňuje, že v letošním rozpočtu se již pozitivně projevují dopady ozdravného balíčku. Ačkoliv ekonomové se shodují, že obě strany mají svým způsobem pravdu, celkově je namístě věnovat pozornost spíše stanovisku NKÚ. „Pokud jde o celkové vyznění, tak se přikláním k tomu varovnému. Situace si ještě naši pozornost bude žádat. Že konsolidační balíček je platný a bude stav věcí zlepšovat, je nesporné. Je ale také pravda, že to zdaleka nestačí k tomu, abychom se mohli označit za rozpočtově udržitelnou zemi, a to jak krátkodobě, tak i dlouhodobě,“ shrnul ekonom Vít Hradil.
Jaké změny jsou třeba?
Ačkoliv ve stanovisku NKÚ zaznívá potřeba systémových změn, není nijak blíže specifikováno, jaké změny by to měly být. Podle Hradila lze v obecnější rovině hovořit o dvojici možných „opatření“. V prvé řadě by v mimorozpočtových otázkách mělo být bráno v potaz, jak rychle a moc se svět mění. „Stát musí mít flexibilní instituce, flexibilní trh práce, vzdělávací systém. Musíme být schopní reagovat a stát by tomu měl nechávat volnost,“ shrnul s tím, že Česko má v tomto ohledu obrovské rezervy a provedení jakékoliv změny je vždy velmi náročné, a to i časově. To je ale ve světě, jehož chod se neustále zrychluje, poměrně nebezpečné.
Dle Hradila by ale NKÚ mohl mít na mysli také nabobtnalý a neefektivně fungující dotační systém. „My jsme si zvykli na to, že stát de facto určuje vítěze a poražené pomocí dotačních programů. Omezujeme tak ale flexibilitu ekonomiky, její schopnost reagovat,“ upřesnil. Dle jeho slov je přitom zcela normální, když v globální konkurenci něco přestane fungovat. Naopak normální není, pokud nastalý problém řeší dotační tituly.
Výhled do budoucna
Ačkoliv státní dluh by dle prvních návrhů měl v příštím roce mírně klesnout, a to na cca 230 miliard korun, podle ekonomů se stále jedná o enormní částku. Takový schodek je dle jejich názoru možné akceptovat v období krize, tu ale v Česku zdaleka nezažíváme a snad nás již ani nečeká. I přesto ale žijeme „na dluh“ a stát si na každého jednoho obyvatele půjčuje přibližně 23 tisíc korun ročně.
V dlouhodobém horizontu se přitom nejen Česko, ale i celá Evropa musí připravit na změny v rozložení sil na trhu. Ačkoliv výhledy do blízké budoucnosti nejsou pro Česko nijak „černé“ – a ani rok 2025 by neměl být jakkoliv horší než rok stávající – přesto bude zlepšování pomalejší, než se očekávalo.
