Země se tu proměnila v peklo
Kdyby lidé v Džárkhandu nevypadali tak klidně, mohla by Jharia působit jako čerstvě zpustošené bojiště. Krajina je rozrytá, pokrytá prasklinami, z nichž se neustále valí kouř. Oheň tu však nepadá z nebe – už více než sto let žhne pod zemí.
Podle odborníků se podobný proces odehrává ve stovkách opuštěných uhelných dolů po celém světě. Stačí špatně uzavřená šachta a vhodná kombinace vlhkosti a teploty, aby se prach při sebemenším přísunu kyslíku vznítil.
Požár se šíří pod celými městy
V jharijské pánvi dnes doutná a hoří kolem sedmdesáti ohnisek, která se rozléhají na stovkách hektarů. Pod nimi a kolem nich žije zhruba půl milionu lidí.
Odborníci varují, že oheň postupuje dál – ne v plamenech, ale v žhavém žíhání, které pozvolna prohořívá uhlím nasáklou půdou.
Lidé vaří na páře – a prchají před smrtí
Zpočátku brali obyvatelé okolních vesnic situaci s nadhledem. Místní doly je živily a horké páry z puklin se daly využít – třeba k vaření. Stačilo postavit hrnec na trhlinu v zemi a o teplo bylo postaráno.
Dnes se ale směje málokdo. Domy se bortí, zem se zahřívá až na padesát stupňů Celsia, ze země unikají jedovaté plyny a děti se propadají do náhle vzniklých děr.
Uhelné bohatství se změnilo v prokletí
Za poslední století vyletělo do vzduchu šedesát milionů tun uhlí, aniž by to místním přineslo cokoli kromě zničené krajiny. V některých částech se přešlo na povrchovou těžbu, aby se zachránilo alespoň něco z paliva – tím se však do podzemí dostal kyslík a oheň se rozšířil ještě víc.
Když se z přírody stane varování
Indická vláda se už několikrát pokusila situaci řešit: část obyvatel byla přestěhována, ale požáry stále doutnají. Jharia se tak stala symbolem nezkrocené síly přírody i lidské chamtivosti.
Mnozí přirovnávají místo k americké Centralii v Pensylvánii, kde podobný podzemní požár zcela vymazal město z mapy. Zdá se, že Jharia jde stejnou cestou – a jen čas ukáže, kdy oheň pohltí poslední domy.
