Po lesích prý chodila odedávna
Okolí Kašperských Hor patří k místům, kde se skutečný svět po staletí prolínal se světem pověstí. Hluboké hvozdy, mlhy, bažiny, osamělé cesty i drsná horská krajina poskytovaly dost prostoru pro nejrůznější démony a tajemné bytosti. Jednou z nejpodivnějších byla právě Swiza.
Podle šumavských vyprávění byla nekonečně stará a lidé ji považovali za bytost, která pamatovala ještě pohanské časy. Zjevovala se v lesích a na pastvinách v okolí Kašperských Hor, oděná do vlčí kůže a s jelením parožím na hlavě. Někdy se objevila znenadání, jindy ji lidé zahlédli jen koutkem oka. Její přítomnost ovšem nebyla důvodem k radosti. Měla být předzvěstí nemocí, neštěstí a dalších pohrom.
Proměnila člověka v kámen
Jedna z nejpůsobivějších pověstí vypráví o muži ze Ždánova, který Swizu potkal na kamenité pastvině. Žena ho vyzvala, aby se jí poklonil jako božstvu. Muž, který byl křesťanem, však odmítl. Swiza ho proto proklela podivnými slovy a nešťastník se proměnil ve vysoký kámen.
Pověst tím ale nekončí. Několik dní poté měl Kašperské Hory zasáhnout mor. Právě takové spojení přízraku s následnou katastrofou bylo pro lidová vyprávění typické: nevysvětlitelné neštěstí dostalo podobu konkrétní bytosti, která ho předem ohlašovala.
Ždánov přitom není smyšlené místo. Šlo o skutečnou osadu v okolí Kašperských Hor, která dnes již zanikla. Oblastí vede turistická trasa přes Ždánov a zdejší krajina dodnes připomíná někdejší osídlení i staré cesty přes šumavské hřebeny.
Mohlo by vás zajímat
Parohy připomínají dávné božstvo
Právě jelení paroží dává Swize zvláštní podobu. Motiv rohatého božstva skutečně známe z keltského světa. Nejčastěji se v této souvislosti připomíná Cernunnos, postava zobrazovaná s jeleními parohy a spojovaná s divokou přírodou a zvířaty.
Z toho ale ještě nelze vyvodit, že Swiza byla skutečně keltskou bohyní nebo že z ní přímo vznikla. Takové spojení je spíše výkladem, který se pokouší vysvětlit, proč má šumavská démonická žena právě jelení atribut. O původu samotné Swizy neexistuje historický doklad, který by potvrzoval, že jde o dochovanou podobu konkrétního předkřesťanského božstva.
Šumava jí přisoudila děsivou moc
Swiza ovšem nebyla jen podivnou ženou s parožím. V lidových představách získala schopnosti, které z ní dělaly skutečně nebezpečnou bytost. Takové příběhy dobře zapadají do starého způsobu vysvětlování světa. Les nebyl pouze zdrojem dřeva, zvěře a obživy. Pro člověka, který se v něm mohl snadno ztratit a který nerozuměl mnoha jeho nebezpečím, představoval také tajemné a nepředvídatelné místo. Příběh o bytosti, která les ovládá a trestá ty, kdo porušují jeho pravidla, proto mohl mít i výchovný význam. A právě proto není náhoda, že se podobné bytosti objevují v šumavských pověstech tak často.
Swiza tak zůstává především tajemnou postavou šumavského folkloru. Nemáme důkaz, že skutečně představuje pohanskou bohyni přežívající tisíce let, ani že její kořeny lze bezpečně vystopovat ke konkrétnímu keltskému kultu. Máme však něco jiného: pozoruhodnou pověst, která dokázala přežít generace a v níž se spojily strach z neznámého, úcta k přírodě i vzpomínka na svět, který dávno zmizel.
A možná právě proto je Swiza stále tak působivá. Nemusíme věřit, že někde mezi stromy opravdu čeká stařena ve vlčí kůži s parožím na hlavě. Úplně stačí představit si, že za soumraku kráčíme sami šumavským lesem, mlha se pomalu zvedá od země a mezi stromy se na okamžik objeví cosi, co tam ještě před chvílí nebylo…
