Egypťané proměnili líčení v umění
Ve starověkém Egyptě bylo líčení propracovaným uměním. Díky tomu, že Egypťané ukládali do hrobů i předměty každodenní potřeby, dnes poměrně dobře víme, jak o svůj vzhled pečovali.
Kosmetika přitom nebyla jen výsadou žen. Rtěnky, balzámy na rty nebo henna na nehty patřily stejně tak mužům. Nejnápadnějším prvkem egyptského make-upu bylo zvýraznění očí. Nejprve se dolní víčko obarvilo zeleným práškem z rozdrceného malachitu, poté přišla na řadu černá pasta z tuhy, antimonu a oxidu hořečnatého. Linka se protahovala daleko za oko směrem k uchu. Nešlo však jen o estetiku. Černidlo mělo dezinfekční účinky, odpuzovalo hmyz a chránilo oči před ostrým sluncem.
Péče o pleť už byla poněkud méně lákavá. Pleťové masky vznikaly ze směsi krokodýlího trusu a jalovcových listů. Pokud nebyl krokodýlí trus k dispozici, posloužila býčí žluč nebo pštrosí vejce.
Číňanky měnily malování rtů podle ideálu krásy
V Číně se ženské líčení během čtyř tisíc let měnilo překvapivě málo. Ideálem byla bledá tvář bez výrazných rysů. Ženy si proto holily obočí a obličej pudrovaly rýžovým práškem nebo rozdrcenými perlami. Poté si obočí znovu domalovaly, tentokrát kratší a silnější.
Stejnou proměnou procházely i rty. Rtěnka se vyráběla z rostlinných výtažků, krve nebo rozemletého kamene a už kolem roku 600 se prodávala také ve formě tyčinky. Móda namalovaných rtů se ale přece jen měnila – od jediné červené tečky až po pečlivě malované rty připomínající poupě květu.
Honba za krásou zabíjela
Jen málokterý módní trend si vyžádal tolik obětí jako používání olovnaté běloby. Směsí s vysokým obsahem olova si lidé po staletí natírali obličej, krk i dekolt. Tento zvyk přetrval od římských dob až do konce 18. století a rozšířil se od Číny až po evropské královské dvory.
Jakmile olovo začalo ničit pokožku a vytvářelo jizvy, zakrývaly se směsí obsahující rtuť. Další jedovatou látkou byl rulík zlomocný, jehož šťávu z plodů si ženy kapaly do očí, aby dosáhly módně rozšířených zorniček.
Mohlo by vás zajímat
Ani ve 20. století nebyla kosmetika vždy bezpečná. Velké oblibě se těšily přípravky obsahující rtuť, olovo nebo fenol. Než byla ve třicátých letech stažena z trhu toxická řasenka Lash-Lure, způsobila šestnáct případů oslepnutí a jednu smrt. Depilační krém Koremlu zase obsahoval jed na krysy.
Mušky zakrývaly jizvy i předstíraly půvab
Od poloviny 16. století si evropská šlechta oblíbila drobné náplasti z hedvábí, sametu nebo jemné kůže, kterým se říkalo mouches neboli mušky. Zpočátku sloužily hlavně k zakrytí jizev po neštovicích.
Brzy se jim ale začaly přisuzovat téměř zázračné léčivé účinky. Některé kokety nosily při slavnostních příležitostech i tucet mušek najednou. Co tuto podivnou módu nakonec ukončilo, není jisté. Svou roli mohl sehrát rozvoj očkování proti neštovicím i prostá změna vkusu.
Viktoriánská doba vyhlásila válku líčení
Na přelomu 18. a 19. století se ještě nosila výrazná růž i husté obočí. Kdo měl příliš řídké, mohl si pomoci falešným obočím vyrobeným z myších chlupů.
S nástupem vlády královny Viktorie se však ideál krásy radikálně změnil. Panovnice považovala líčidla za nevkusná a vhodná nanejvýš pro herečky či prostitutky. Žádoucí byla téměř průsvitně bílá pleť, které se ženy snažily dosáhnout slunečníky, zataženými závěsy, pitím octa nebo žvýkáním křídy. V Americe se dokonce prodávaly arzenové tablety slibující vysněnou bledost.
Kosmetika se postupně stala běžnou součástí života
S průmyslovou revolucí přišly kvalitnější pudry, krémy i voňavky, přesto se ženy za jejich používání ještě dlouho styděly. Když si Frances Hemmingsová otevřela v Londýně Dům krásy, navštěvovaly jej aristokratky tajně zadním vchodem.
Ve Spojených státech se rozšířilo takzvané „emailování“, při němž se vrásky vyplňovaly speciální pastou a překrývaly několika vrstvami barvy. Výsledek mohl vydržet až rok, pokud se žena příliš neusmívala nebo se nepřiblížila k otevřenému ohni.
Teprve druhá světová válka definitivně změnila pohled společnosti na kosmetiku. V Británii i Severní Americe se upravený vzhled stal symbolem optimismu a sebevědomí. Rtěnka či tvářenka už nebyly známkou lehkých mravů, ale běžnou součástí života milionů žen.
Historie kosmetiky ukazuje, že touha po kráse je stará téměř jako lidstvo samo. Zároveň připomíná, jak snadno byli lidé ochotni riskovat zdraví i život kvůli módním ideálům. Vedle krokodýlího trusu, olova, rtuti nebo arzenu působí dnešní kosmetické přípravky jako malý zázrak – přesto i dnes platí, že při hledání dokonalého vzhledu se vyplatí více důvěřovat vědě a zdravému rozumu než módním slibům.




