Matky dcerám svazovaly chodidla
Svazování chodidel, čínsky známé jako čchan-ciao nebo guo-cu, se v Číně rozšířilo přibližně od 10. století. Nejprve šlo především o zvyk vyšších vrstev, postupně se však dostal i mezi běžné obyvatelstvo. Pro rodinu představovala malá chodidla dcery určitý společenský kapitál – mohla zvýšit její šance na výhodný sňatek.
Dívky se svazováním často začínaly ve věku kolem pěti až osmi let. Úkol obvykle připadl matce nebo jiné starší ženě z rodiny. Chodidla se nejprve změkčovala v teplé vodě, prsty se stahovaly pod chodidlo a následně se noha pevně omotávala dlouhými pruhy látky. Obvazy bylo nutné pravidelně převazovat a postupně utahovat. Cílem bylo nejen zkrátit chodidlo, ale především vytvořit charakteristický vysoký oblouk a zakřivený tvar. U nejextrémnějších forem docházelo ke zlomeninám prstů a někdy i k poškození klenby.
Tři palce znamenaly zlatý lotos
Ideálem se stalo takzvané třípalcové chodidlo, tedy přibližně deset centimetrů dlouhá noha. Říkalo se mu zlatý lotos. Čtyřpalcové chodidlo bývalo označováno jako stříbrný lotos a delší jako železný. Přesná měřítka se však v různých obdobích a oblastech lišila. Miniaturní chodidlo mělo být důkazem ženské jemnosti, kázně a společenského postavení. Svázané nohy také měnily způsob chůze – žena se pohybovala drobnými, nejistými krůčky, při nichž více zapojovala svaly stehen a hýždí. Právě tato chůze se stala součástí představy o ženské přitažlivosti.
Móda se změnila v erotický symbol
S postupem času se lotosová chodidla stala nejen společenským symbolem, ale také předmětem erotických představ. Jejich vzhled byl spojován s ženskou krásou a jemností a vznikla kolem nich celá kultura miniaturních, často nádherně vyšívaných střevíčků.
Mohlo by vás zajímat
Za krásou však zůstávalo něco podstatně méně romantického. Pevné obvazy mohly omezovat prokrvení a při špatné hygieně vznikaly infekce a odumírání tkání. Poškození kostí a nervů mohlo vést k celoživotním obtížím. Některé ženy přicházely o prsty a v nejtěžších případech mohlo dojít i k amputaci.
Císaři se pokoušeli zvyk zastavit
Proti svazování chodidel se opakovaně stavěli také někteří vládci. Už mandžuští panovníci dynastie Čching se pokoušeli tuto praxi omezovat, přesto však hluboce zakořeněný zvyk přetrval. Zvláštní paradox představoval císařský dvůr: Mandžuové sami tradičně svázaná chodidla nepraktikovali, přesto se tamní ženy někdy snažily vzhled malých nohou napodobovat pomocí speciálních bot.
Skutečný ústup tradice přišel až s modernizací Číny. Po pádu císařství v roce 1911 a vzniku republiky sílilo hnutí proti svazování chodidel. Zvyk však nezmizel ze dne na den. Ještě ve 20. století existovaly oblasti, kde byly dívkám nohy svazovány.
Ženy bolest často snášely celý život
Představa, že svázané nohy automaticky znamenaly život v zahálce, je ovšem příliš jednoduchá. Mnoho žen s deformovanými chodidly dál pracovně pomáhalo rodině, především v domácnosti a na venkově. Některé zvládaly dokonce náročnou fyzickou práci. Svázané nohy jim však mohly výrazně ztěžovat chůzi a zvyšovaly riziko pádů a dalších zdravotních problémů.
Tradice tak po staletí fungovala jako podivná směs společenského tlaku, rodinných očekávání, módy a představy o ženské kráse. Matky přitom často svazovaly chodidla vlastním dcerám nikoli proto, že by jim chtěly ublížit, ale protože věřily, že jim tím zajistí lepší budoucnost a šanci na výhodný sňatek. Právě tato skutečnost činí celý zvyk ještě tragičtějším.
Cch‘-si zdobila nehty zlatem
S představou ženské krásy a společenského postavení souvisel v Číně také další neobvyklý zvyk – pěstování mimořádně dlouhých nehtů. Dlouhé nehty byly znakem toho, že jejich majitelka nemusí vykonávat namáhavou manuální práci. U příslušnic vyšších vrstev proto mohly být dlouhé nehty doplněny ozdobnými chrániči, často z drahých materiálů.
S touto módou bývá spojována také císařovna vdova Cch‘-si (Cixi), která patřila k nejmocnějším ženám čínských dějin. Původně byla nižší císařskou konkubínou, ale po narození syna císaři Sien-fengovi její postavení prudce vzrostlo. Později se stala císařovnou vdovou a od roku 1861 až do své smrti v roce 1908 byla faktickou vládkyní říše. Dochované fotografie ji zachycují v okázalém dvorském prostředí obklopenou služebnictvem.
A tak zatímco jedné Číňance měly drobné nohy zajistit lepšího manžela a druhé dlouhé nehty dokazovaly, že nemusí pracovat rukama, společným jmenovatelem byla vždy stejná myšlenka: ženské tělo mělo svým vzhledem prozrazovat společenské postavení.
Dnes působí svazování chodidel jako téměř nepochopitelný výstřelek minulosti. Po staletí však představovalo v některých čínských komunitách normu, kterou rodiny předávaly z generace na generaci. Drobné „lotosové“ chodidlo mohlo být považováno za symbol krásy a prestiže, zatímco jeho skutečnou cenou byla bolest, deformace a často celoživotní omezení. Teprve společenské změny 20. století dokázaly tradici postupně zlomit. Její poslední pamětnice tak dnes představují živou připomínku doby, kdy byla krása měřena nejen očima, ale také bolestí, kterou byla žena ochotna kvůli ní podstoupit.
