Mozek pracuje i v klidu
Kdybychom si sedli do tiché místnosti, zavřeli oči a pokusili se nemyslet vůbec na nic, nejspíš bychom velmi rychle zjistili, že to není tak snadné. Jakmile si totiž řekneme „nesmím myslet“, už samotný tento příkaz představuje myšlenku. Člověk navíc musí kontrolovat, zda ji skutečně dodržuje – a tím se k přemýšlení zase vrací.
Neznamená to však, že je mozek při odpočinku jednoduše „vypnutý“. Právě naopak. Výzkum mozku ukázal, že i během klidového stavu zůstává aktivní takzvaná síť výchozího režimu (default mode network). Ta souvisí mimo jiné se vzpomínkami, představováním si budoucnosti, přemýšlením o sobě i s takzvaným blouděním mysli.
Myšlenky si hledají vlastní cestu
Když nemáme žádný konkrétní úkol, který by zaměstnal naši pozornost, může se vědomí začít volně přesouvat z jednoho tématu k druhému. Najednou si člověk vzpomene na dávný rozhovor, vybaví se mu známá tvář, začne mu v hlavě hrát písnička nebo ho napadne něco, co musí udělat za několik hodin.
Někdy jde o příjemné vzpomínky, jindy o starosti a nepříjemné události. Myšlenky navíc nemusí mít žádnou zjevnou souvislost. Jedna může vyvolat druhou a během několika sekund jsme úplně jinde. Výzkumy spontánního vybavování autobiografických vzpomínek dokonce ukazují, že vzpomínky se mohou vynořovat i bez našeho vědomého rozhodnutí si je vybavit.
Čím víc se snažíme, tím hůř to jde
Mohlo by vás zajímat
Na snaze přestat myslet je zajímavý jeden paradox. Abychom zjistili, zda už jsme přestali myslet, musíme svou mysl kontrolovat. A tím ji znovu zaměstnáváme.
Podobně funguje známý psychologický efekt: když si člověk přikáže, aby na něco nemyslel, může se mu daná věc paradoxně vracet. Představme si například, že si řekneme: „Hlavně teď nemysli na růžového slona.“ Co se pravděpodobně objeví v hlavě jako první? Právě růžový slon.
Úplné zastavení myšlenek proto není totéž jako odpočinek. Mnohem realističtějším cílem je naučit se, že myšlenky mohou přicházet a zase odcházet, aniž bychom se jimi museli pokaždé zabývat.
Meditace umí změnit způsob přemýšlení
Právě tady přichází na řadu meditace. Jejím cílem nemusí být vytvořit v hlavě absolutní prázdno. V mnoha technikách se člověk učí spíš pozorovat vlastní myšlenky a nechat je projít, aniž by se za každou z nich vydal. Při soustředění na dech si například člověk všimne, že začal přemýšlet o práci. Místo aby se rozzlobil, že „medituje špatně“, pouze si toho všimne a vrátí pozornost k dechu. Právě tento návrat pozornosti je důležitou součástí cvičení.
Výzkumy skutečně ukazují, že některé formy meditace mohou měnit aktivitu takzvané sítě výchozího režimu, která souvisí s blouděním mysli a myšlenkami zaměřenými na sebe. U zkušenějších meditujících byla při některých meditačních technikách pozorována její nižší aktivita. Ani meditace však není jednoduchý „vypínač mozku“. Různé meditační techniky působí rozdílně a některé dokonce umožňují volnému proudu vzpomínek, představ a emocí, aby se objevovaly a zase mizely.
Mozek tedy vypnout nedokážeme
Úplně zastavit myšlení na povel je mnohem obtížnější, než by se mohlo zdát. Mozek totiž není zařízení, které bychom jednoduše přepnuli z polohy „zapnuto“ do polohy „vypnuto“. I když odpočíváme, probíhají v něm nejrůznější procesy.
Možná proto není nejlepším cílem nemyslet vůbec, ale umět si od vlastních myšlenek vytvořit odstup. Nechat je přijít, všimnout si jich a zase je pustit. Právě v tom může spočívat skutečný duševní klid – nikoli v dokonale prázdné hlavě, ale v hlavě, která nemusí následovat každou myšlenku, jež se v ní objeví.
