Očkování v České republice má dlouholetou tradici. Díky povinnému zavedení očkování se podařilo v roce 1960 zcela vymýtit přenosnou dětskou obrnu. Největším úspěchem byla celosvětová likvidace neštovic. Zasloužil se o to anglický venkovský lékař Edward Jenner, který si všiml, že dojičky, které prodělaly lehké onemocnění způsobené kravskými neštovicemi, nikdy nebyly nemocné pravými neštovicemi. V roce 1796 nakazil virusem kravských neštovic zdravého člověka, a vytvořil tím u něj přirozenou ochranu proti pravým neštovicím. Tento postup dostal název vakcinace – z latinského slova vacca – kráva.
Povinné očkování hradí stát, na dobrovolné přispívají pojišťovny
Podobně jako ve vyspělých zemích Evropy i u nás se provádí tzv. povinné očkování a očkování podle potřeby. Cílem povinného očkování je zabránit těžkým projevům infekčních nemocí s trvalým postižením a vyloučit úmrtí z infekcí a vzniku epidemií, vůči kterým existují očkovací látky.
Některé vakcíny zprostředkovávají imunitu, která se postupem času snižuje, tzv. klesající imunita. Proto je potřeba pravidelné přeočkování během dospívání a dospělosti například proti záškrtu, tetanu a černému kašli. Informace o potřebném přeočkování vám sdělí váš praktický lékař.
Rozdělení očkování
Pravidelná: proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně, hepatitidě B, spalničkám, příušnicím a zarděnkám
Doporučená: proti chřipce, klíšťové encefalitidě, COVID-19, lidským papilomavirům a meningokokovým nákazám
Cestovatelská: proti břišnímu tyfu, choleře, japonské encefalitidě, žluté zimnici a malárii
