Výuky jazyků „po česku“
Aktuálně na českých školách platí, že žáci se musí začít učit anglicky nejpozději od 3. třídy a následně nejpozději od 8. třídy si k angličtině musejí přibrat druhý jazyk. Zahájit výuku cizích jazyků dříve samozřejmě možné je – ovšem vždy se tyto změny odvíjí od personálních stavů té které školy. Faktem totiž je, že učitelů cizích jazyků je ještě větší nedostatek než učitelů v obecné rovině. Přesto ale ministr školství chce, aby se s výukou cizích jazyků začínalo dříve – a druhým cizím jazykem by pak měly být konkrétně němčina, francouzština a španělština. Kromě toho by ministr chtěl, aby se žáci devátých tříd se svými jazykovými znalostmi posunuli ze stávající úrovně A2 na úroveň B1.
Co na to odborníci?
Podle Hany Dynkové, místopředsedkyně Asociace jazykových škol, se v jádru jedná o dobrý nápad. „Malé děti ve věku 4-6 let jsou velmi otevřené novým impulsům. Jsou schopné učit se řeč velmi přirozeně jako se učily češtinu. Je to určitě krok pro posílení jazykových kompetencí,“ shrnula. S jejím názorem se ztotožnila i Kateřina Chládková z Psychologického ústavu AV ČR. Také dle jejích slov platí, že čím mladší dítě je, tím víc je novému jazyku otevřené. Upozornila však, že velmi záleží i na výukové metodě. „Je třeba dostatek proškolených a kvalifikovaných lidí a upustit od tradičních metod – psané formy a biflování slovíček,“ upřesnila.
Mohlo by vás zajímat
Bohužel kvalifikovaných učitelů cizích jazyků ale v Česku zrovna dostatek není. Jak zmínila Chládková, i mnozí absolventi pedagogických fakult, kteří vystudují cizí jazyk, nakonec do školství profesně vůbec nezamíří. Důvodů je řada, jedním z těch klíčových je však finanční ohodnocení, které lze v řadě jiných oborů s kvalitně zvládnutým cizím jazykem získat vyšší. Na druhou stranu by podle Chládkové minimálně na prvním stupni mohl angličtinu učit prakticky každý učitel. Základní úroveň angličtiny má prý dnes každý absolvent vysoké školy (otázkou jsou však pedagogové a pedagožky, kteří se již blíží důchodovému věku, minimálně v jejich případě by takové tvrzení mohlo být diskutabilní).
Nepříliš jasný „plán“
Bekův záměr však naráží i na řadu dalších praktických problémů. V prvé řadě – systém vzdělávání na sebe nenavazuje. Zatímco žáci na základních školách se musí povinně na druhém stupni začít učit druhý cizí jazyk, na mnoha typech středních škol již ani druhý cizí jazyk není povinný. Opomínat nelze ani to, že v systému je také řada dětí, které mají problém naučit se i jeden cizí jazyk, povinná výuka toho druhého je pro ně pak spíš zbytečnou zátěží.
Zda se tedy vize ministra Beka nakonec zhmotní do plánu – a ten bude skutečně realizován, je pak otázkou.
