Číslo je to ambiciózní a vyvolává otázky: jak toho dosáhnout, jak rozdělit náklady a jak podpořit odolnost průmyslu i domácností? Odpovědi nebudou jednoduché, ale rámec, který rozhodnutí nastavuje, dává politikům, firmám i investorům jasnější obzory. Umožňuje plánovat investice do energetiky, dopravy či bydlení s horizontem, jenž je pro modernizaci infrastruktury nezbytný.
Pro regiony může být jednotná dlouhodobá meta praktickým vodítkem. Může podpořit rozvoj inovací, které už dnes přinášejí pracovní místa v oborech s přidanou hodnotou – od akumulace energie přes chytrá řešení v průmyslu až po stavebnictví s nízkou spotřebou. Také spotřebitelé ocení větší předvídatelnost pravidel: snáze se rozhoduje o zateplení domu, výměně kotle či pořízení elektromobilu, když je známo, kam rozhodnutí politiků směřují. Zároveň je zřejmé, že přechod musí zohlednit sociální realitu a že bude třeba pečlivě cílit podporu pro zranitelná odvětví i domácnosti, aby přechod neprohluboval nerovnosti.
„Hlasovala jsem pro, protože považuji stanovení mezicíle do roku 2040 za velmi důležité. Už jsme se zavázali, že do roku 2050 chceme dosáhnout klimatické neutrality. Abychom toho reálně dosáhli, musíme mít jasně daný milník pro rok 2040. Pomáhá to investorům, posiluje to konkurenceschopnost našeho průmyslu, energetickou nezávislost i stabilitu cen,“ říká europoslankyně Markéta Gregorová.
Jiní čeští europoslanci byli proti. Například Alexander Vondra označil tento cíl za škodlivý a uvedl, že ještě více zatíží již tak těžce zkoušený průmysl a negativně ovlivnil peněženky obyvatel.
Rozhodnutí parlamentu samo o sobě nic neuzavírá. Následují jednání o konkrétních nástrojích, rozpočtech a kontrolních mechanismech, které teprve určí tempo a spravedlnost změn.
