Pavlína Horníková
V Jelenovi se totiž sešla parta muzikantů, kterým to ladí, šlape jim to, a co je asi nejdůležitější: baví je muzika. Z pódia na vás navalí kopu emocí i radosti, která ve vás přetrvá ještě dlouho po koncertu. Nenechte si proto ujít v současné době probíhající JelenFest. Z původního komorního složení, kdy v roce 2012 spolu s Martinem Kasalem, houslistou a baskytaristou Ondrou Málkem založili hudební skupinu Jelen, se počet členů kapely zvýšil, ale na jejich koncertech je znát, že si všichni sedli jak po hudební stránce, tak po té lidské. Jejich hity jako Magdalena, Světlo ve tmě, Vlčí srdce nebo Nebe nad Prahou se právem dostaly na přední příčky hitparád.
Frontman skupiny Jindra Polák dostal skvělý základ do života už tím, že se narodil do muzikantské rodiny. Od dětství chodil do hudebky a hrál na několik nástrojů, od piana přes trumpetu a trombon až ke kytaře, do které se zamiloval ve čtrnácti letech. Jeho cesta na výsluní ale nebyla přímočará a chvíli trvalo, než se začal hudbou živit. Prošel si brigádami v divadle, v restauraci, internetové kavárně, prodával křišťálové skleničky a byl skvělým grafikem. Dnes žije život, který si právem zasloužil! A možná i díky své kostrbaté cestě je dnes takovým člověkem, jakým je. Poctivým a pokorným. Mnoho zkušeností ze svého života vložil i do svých textů a moc hezky o tom píše ve své knize Jelen: Příběhy písní.
Jindro, v rozhovorech se netajíte svou láskou ke své rodině, k manželce Katce a k dceři Lucii, která je dnes již šestnáctiletou slečnou. Máte vztah, po jakém asi mnoho lidí touží, a také to asi nebylo vždy snadné. Měl byste nějakou radu, jak na lásku?
Nevím, jaký je na to recept, ale nějak se nám to povedlo. Známe se už fakt dlouho, sedmadvacet let. Nastupoval jsem do direktmarketingové agentury jako brigádník, a Katka byla má šéfová. Tím se nám role tak nějak předurčily. Napřed jsme byli dlouho kamarádi, Katka už měla dvě děti. Postupně se to přerodilo ve vztah. Ale protože ve dvaceti chlap nemá věci v hlavě ještě uspořádaný, napřed jsme se několikrát rozešli a zase sešli. Jen díky trpělivosti mé ženy, která mi dala ještě šanci, jsem měl čas pochopit, že takovou ženu už nenajdu. A dnes jsme spolu a já opravdu nevím, kde bych bez ní byl.
Vaše žena je také vaším prvním kritikem, kterému bezmezně věříte. Spolu jste prošli i těžkými obdobími, kdy vás ještě muzika neživila. O tomto období zpíváte v písničce Nebe nad Prahou?
V roce 2011 jsem měl jako grafik průšvih. Tedy on ten průšvih nebyl až tak moc můj, ale víte, jak to ve velkých firmách chodí. Průšvih padá seshora dolů a ve vydavatelstvích je na konci grafik. Takže já. Dostal jsem pokutu. Nebyla likvidační, ale dost velká na to, aby nám po zaplacení nákladů nezbylo skoro nic. Měl jsem doma roční dítě a ženu na mateřské. A taky protivného a věčně hladového šestikilového zrzavého kocoura. Netušil jsem, co budu dělat.
Mohlo by vás zajímat
Máte radši koncerty, kde publikum zpívá s vámi, nebo ty, kde spíš poslouchá?
Když se baví, tak jsme šťastní. Myšleno: víno, ženy, muži, zpěv a tanec. Ten je nejdůležitější!
Zachránila vás muzika?
Ano. Každý den jsem si bral do práce kytaru a po práci jsem to vzal přes centrum. Na dvě tři hodiny jsem před sebe hodil futrál a hrál pro každého, kdo šel kolem. A lidé se občas zastavili a poslouchali, a když se jim moje hudba líbila, hodili do futrálu pár korun. Nakonec to stačilo, abychom s rodinou vydrželi do další výplaty. A tenkrát jsem pochopil, že mě moje písničky nikdy nenechají ve štychu.
Ve vašich písních se zpívá hodně o emocích, touze po lásce, smutku a životě obecně… Dá se napsat tak niterný a přesvědčivý text, aniž by to byl váš vlastní prožitek? Nevzbuzují ve vaší ženě některé texty nebo fanynky žárlivost?
My jsme od začátku na jedné vlně a jsme na sebe hodně napojený, a já si myslím, že jak se říká, že člověk hledá tu druhou půlku k sobě, takže my jsme se opravdu našli. Navíc po tom všem, čím jsme si prošli, vím, že mám svatou ženu a nesmírně si toho vážím. Dnes už je mezi námi důvěra, bez které by to nešlo. A fanynky mě ani moc neuhánějí, protože si myslím, že z člověka vyzařuje, když má nějak nastavené hranice a zná už své hodnoty. Já bych neudělal nic, čím bych svoji rodinu a zázemí ohrozil. Neumím si život bez nich představit. A co se textů týče, nejsou vždycky obrazem mých zážitků, ale věci, které se dějí kolem mě, přecházejí přes filtr mých zkušeností.
Někde jste říkal, že nevěříte na osud, ale mně se zdá, že váš vztah je vysloveně osudový…
Tak to není, že nevěřím na osud. Já nevěřím tomu, že věci jsou dané osudem a jsou neměnné, tomu nevěřím. Je na nás, jak si cestu k cíli zkomplikujeme, nebo usnadníme. Někdy máme tendence do toho zasahovat, místo abychom to nechali plynout.
S manželkou jste se shodli i na neobvyklé výchově, kdy vaši Lucku učíte doma. Jak toto rozhodnutí vnímáte dnes? Bylo správné?
Ano. Lucka ukončila základní školu a bude teď studovat střední. A jdeme opět stejnou cestou, kdy se bude učit doma.
Nechybí jí vrstevníci?
Ne, chodí do kroužků a má své kamarády.
Zdědila po vás nadání?
Lucka krásně maluje. Teď má dokonce kousek od nás výstavu. Zjistil jsem ale, že na ni nesmím v ničem tlačit. Když jí chci něco poradit, začne se stahovat. Když ji nechám jít vlastní cestou, udiví mě pak tím, co dokázala a co v ní je. Navíc, když se pro něco nadchne, jde si za tím. Jednou nás třeba překvapila, že se přes noc naučila azbuku, protože ji to zajímalo.
Když sleduji, jaké výkony podáváte na jevišti, zajímalo by mě, jak se udržujete v kondici?
Vyzkoušel jsem různý druhy cvičení, než jsem si našel, co mi vlastně sedí. Pro mě jsou nejlepší procházky s naším jorkšírem, se kterým ujdeme denně pět až šest kilometrů. Tedy pokud jsem doma. Chození je pro mě asi ten nejlepší pohyb. A zjistil jsem, že ze všech cvičení, co jsem kdy dělal, mi aktuálně nejvíc vyhovuje jóga, protože jsem dlouhý a potřebuji hlavně protáhnout. Výbušná cvičení mi nesedí, vyhovuje mi spíš pomalý, klidný pohyb. A koncerty jsou pěkné kardio.
Stane se vám, že jste třeba v den koncertu unavený?
I to se stane a ten start je pak náročný, ale když se tomu nepodvolím a jdu do toho naplno, tak už za ty roky vím, že adrenalin naběhne, a že se do toho člověk rychle dostane.
Máte nějaký rituál s kapelou před koncertem?
My děláme jedinou věc – než jdeme na pódium, trkneme si prsty. To je pro nás znamení, že se odpoutáme od starostí, že teď už všechno, co se řešilo, hodíme za hlavu a užíváme si už jen koncert.
Míváte trému?
Ano, určitě. Už to ale není taková ta tréma jako ze začátku. Je to dnes spíš těšení se. A paradoxně jsem daleko nervóznější, když mám zazpívat sám pro deset lidí u piva, než když mám vylézt před celou O2 arénu. Nevím proč, ale je to tak. Čím je ten kontakt bližší, tím je to těžší… Všechno je nablízko víc slyšet a všechno je takové víc intimní.
Jak vypadá běžný den Jindry Poláka?
Když nemám žádné zvláštní věci, vstanu okolo půl sedmé, vyvenčím psa a zacvičím si. Jsem přeučená sova a naučil jsem se fungovat ráno a vyhovuje mi to. Mám rád velkou snídani, kdy si uvařím nějakou kaši, ovoce a oříšky, a sedneme si se ženou, když je hezky, ven. Mám rád pomalé starty. Teď, když jsou horka, tak ještě zalijeme zahradu. Po snídani se pustím do práce, buď jsou to resty, nebo muzika. Když je nálada, zahraju si. Mám svoji pracovní místnost, kde mám stále vyndané nástroje, nahrávám písničky, nějaký demáče. Po obědě, když je chladněji, tak jdeme se ženou na dlouhou procházku. V létě až v podvečer.
Jak probíhá tvůrčí stránka vaší hudby? Přemýšlíte o tónině, harmonii, nebo o tématu textu?
To se střídá. Nemám žádný zavedený postup. Vezmu si kytaru, ukulele nebo banjo a hraju. Párkrát jsem si už řekl, že pořád píšu něco od Gčka, tak zkusím Dčko. Někdy přijde text a k tomu melodie, a někdy si to sedne dohromady s klukama ve studiu, když jim přehrávám nějakou melodii. Každý něco přidá, co cítí, a je to.
Nebojíte se, že třeba ty nápady dojdou?
Nebojím. Možná, že časem se začnu bát, ale také jsou období, kdy nenapíšu nic. Jsou období, kdy by člověk stále jen hrál, a pak období, kdy si fakt potřebuje i odpočinout a asi zase načerpat sílu. Občas potřebuju vypnout, odpočinout si a úplně se od muziky odstřihnout. Pak ani moc neposlouchám muziku, ale pouštím si třeba spíš audioknihy. Prostě si potřebuji vyčistit hlavu.
Jindra Polák (46)
Český zpěvák, kytarista, textař a frontman populární hudební skupiny Jelen. Kapelu založil v roce 2012 společně s Martinem Kasalem a Ondřejem Málkem. Skupina Jelen hraje tzv. „roots music“ – akustickou hudbu inspirovanou folkem, country, blues a bluegrassovým zvukem, přičemž Polák je autorem většiny jejich textů, a výrazným hlasem hitů jako Magdalena, Jelen, Vlčí srdce nebo Ještě jednu noc. Pod jeho vedením kapela získala několik prestižních ocenění, včetně cen Anděl.
