Pavla Horníková
Jako malého ho rodiče dali na plavání. Na vesnici se běh nepočítá jako sport, je to součást života. A tak Matěj Lukeš někdy v sedmé nebo osmé třídě tátovi oznámil, že začne ráno běhat na vlak do školy. Nebyl v tom žádný sofistikovaný plán, nekontroloval si běžecké zóny, neměl speciální boty ani trenéra, který by mu analyzoval, jestli má tělo při běhu ve správném úhlu. Potřeboval se dostat na vlak a zároveň chtěl být lepší. Tak běhal. Běh mu dává pohodu a psychický klid. Jako kluk běhal proto, že chtěl být rychlejší a lepší sportovec. Dnes chodí běhat proto, aby si odpočinul.
Běh ho naučil, že krize přijde skoro vždycky. Rozdíl je v tom, co člověk udělá, když mu vlastní hlava začne vysvětlovat, proč by měl skončit. A úplně první vítězství může být mnohem jednodušší. Prostě začít dnes. V emotivním rozhovoru po závodě Lukeš věnoval titul svému otci. „Tohle je hlavně pro něj, protože on je pro mě největší hrdina. Je to ten opravdový mistr a jsem hrozně rád, že jsem mu tímhle udělal radost. Děkuju všem a taky je to pro mámu,“ pohlédl se slzami v očích k nebi na památku maminky, která mu zemřela.
Matěji, už vám opravdu došlo, že jste mistr světa, nebo máte pořád chvíle, kdy vám to připadá trochu neskutečné?
Trochu jsem z té atmosféry utekl a hned druhé ráno odletěl na dovolenou. Myslím, že mi to dojde, až se vrátím nebo až začne příprava na příští sezonu.
Ve finále jste po šermu figuroval až na čtrnáctém místě. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou? Věřil jste ještě vůbec ve zlato?
V přípravě na závod se nefixuju na umístění, ale na výkon. Věděl jsem, že je velká pravděpodobnost, že přesně takhle to bude, takže mě to nijak nerozložilo. Od toho momentu jsem byl jen ve své hlavě a dělal všechno automaticky bez stresu.
Mohlo by vás zajímat
V závěrečném laser runu jste předvedl fantastický finiš a posunul se ze šestého místa na první. Kdy jste poprvé začal tušit, že můžete celý závod vyhrát?
Na medaili jsem poprvé pomyslel, když jsem viděl, že vedoucí Egypťan zpomalil kvůli křeči nebo zranění. Že bych mohl vyhrát, mi blesklo v hlavě až po poslední střelbě, když jsem vybíhal první.
Ano, po závěrečné střelbě jste vybíhal jako první. Dokázal jste si poslední metry užít, nebo jste až do cíle čekal, že se ještě něco může pokazit?
Poslední kolečko a půl už jsem cítil, že už to fakt bolí. Když jsem se po poslední položce ocitl na prvním místě, snažil jsem se běžet co nejrychleji, ale zároveň udržet koordinaci tak, abych abych sebou nešvihl (směje se). V cílové rovince mi běželo v hlavě jen: špičky rovně a kolena vysoko! Věřit jsem začal až pár metrů za čarou.
Loni jste získal na mistrovství světa bronz, letos zlato. V čem je dnešní Matěj Lukeš jiný závodník než ten před rokem?
Matěj Lukeš se mění hlavně podle toho, jak se mění moderní pětiboj. Na tuto sezonu nám zkrátili plavání ze 200 na 100 metrů. To pro nás znamenalo dost velkou změnu tréninků. A stejně tak jako po změně z koní na OCR (Obstacle Course Racing – překážkový běh, pozn. red.) je to o dost silovější a dynamičtější záležitost. Ve výsledku tak procházíme každý rok i fyzickou změnou. Já mám každý rok minimálně tři kilogramy navíc (usmívá se).
Po vítězství jste velmi emotivně mluvil o rodičích a řekl jste, že váš táta je pro vás největší hrdina. Co všechno vám rodiče dali nejen pro sport, ale i pro život?
Začal bych tím, že mi dali život samotný. Do zbytku života mi dali určitě trošku bezhlavou odvahu nebát se jít si za tím, co chci. Také se nikdy nevzdávat, ale umět přijmout prohru… A poučit se z ní.
Dokážete být na sebe pyšný, nebo jste typ člověka, který druhý den po největším úspěchu začne hledat, co mohl udělat lépe?
Myslím, že nejlepší je to mít spojené. Můžu být na sebe a svůj tým hrdý, ale zároveň hledám, jak udělat to, co mi nevyšlo správně, aby to vyšlo lépe.
Moderní pětiboj je zvláštní tím, že člověk musí zvládat úplně rozdílné disciplíny. Kterou z nich milujete a kterou byste někdy nejraději ze svého programu vymazal?
Obecně mám nejraději tu všestrannost. Když mě bolí nohy, můžu plavat. Když ruce, tak běhat. Když všechno, tak si jít alespoň v klidu zastřílet. Nejraději jsem měl ale koně.
Koně v moderním pětiboji vystřídala překážková disciplína. Jak moc tato změna proměnila váš sport a vyhovuje vám osobně nový pětiboj víc?
Změna byla extrémní. Myslím si, že málokdo si to dokáže představit. Mně to ještě vyšlo tak, že jsem byl dva roky víceméně šestibojař. V té době to byla velká nevýhoda, ale v minulé sezoně jsem toho naopak využil ve svůj prospěch. Teď už je to všechno vyrovnané, ale v našem sportu nikdy nevíte, co na vás chystají na příští rok. Posledních šest let dělám každý rok jiný pětiboj. Mnohem radši bych závodil s koňmi. Byla to srdcovka a do pětiboje patří. Výsledkově mi pomohly hlavně jiné změny. Například nový šermířský systém.
Letos jste byl druhý ve světovém poháru v Pazardžiku i ve finále v Budapešti a před mistrovstvím světa jste vedl světový žebříček. Nevytvářelo to před šampionátem obrovský tlak, že tentokrát se od vás medaile vlastně očekává?
Jestli se vytvářel, tak jsem ho úspěšně ignoroval. Věděl jsem, že mám na to být vpředu, ale taky že v pětiboji je možné všechno. Navíc v Číně byla pocitově znatelná nadmořská výška, takže jsem se necítil nijak extra silný. Základ je projít kvalifikací, před kterou mám vždy velký respekt. V dalších fázích už si věřím víc.
Je vám čtyřiadvacet a jste světovou jedničkou i mistrem světa. Co vás teď může motivovat, když jste už dosáhl něčeho, o čem většina sportovců sní celý život?
Pro každého pětibojaře je a bude nejvíc olympiáda. Nominační závody začínají až příští rok, takže to nejdůležitější teprve přichází.
Jak vypadá obyčejný den moderního pětibojaře? Kolik hodin denně vlastně trénujete, když se musíte připravovat na tolik rozdílných disciplín?
Většinou začínáme první disciplínu kolem deváté hodiny. Plavání máme obvykle od 11 a končíme ve 12:30. Poté jdeme normálně na oběd a odpočinout si. Odpolední fáze je nejdříve od 15 hodin a pak popřípadě ještě večerní volný šerm. Je to rozhodně full time job, ale spousta dní je volnějších. Neděle bývají většinou volné úplně.
Co vám vrcholový sport bere? Je něco, co někdy závidíte svým vrstevníkům, kteří nemusejí podřizovat život tréninkům a závodům?
Vždycky jsem chtěl být praktikant nebo vedoucí na svém milovaném táboře Albeř na jihu Čech. To mě vždycky mrzelo, protože jsem si to uvědomil už jako dítě, že jestli budu následovat svůj sen, tak mě tohle mine. Pak samozřejmě spoustu akcí s kamarády a cestování. A trochu trpí i mé studium.
Moderní pětiboj stále není sport, jehož nejlepší závodníky poznávají lidé běžně na ulici. Mrzí vás někdy, že za obrovským úspěchem stojí roky dřiny, ale pozornosti se mu dostává podstatně méně než třeba fotbalu nebo hokeji?
Je to minus i plus. Asi by to byla nějakým způsobem zábava mít trochu víc pozornosti, ale myslím, že by mne to rychle omrzelo. Být trochu ve stínu mi vždycky vyhovovalo.
Kdybychom Matěje Lukeše na jeden den zbavili tréninku, závodů, medailí i povinností, co by dělal úplně nejraději?
Nejraději by se vyspal, do kolika by se mu chtělo. Pak by si dal kávu a šel by si něco kreslit nebo psát.
A nakonec trochu osobně: Máte čas na lásku?
Vždy. Ale často se mnou musí na trénink!
Matěj Lukeš (24)
Moderní pětibojař, úřadující mistr světa a světová jednička v žebříčku UIPM. Od pěti let se věnoval závodnímu plavání, později úspěšně kombinoval disciplíny v triatlonu. V 15 letech přidal šerm, v teenagerském věku jízdu na koni a začal se plně specializovat na moderní pětiboj s atletickou přípravou na pražské Julisce. Úspěšně zvládl revoluční změnu pravidel, kdy tradiční parkur na koních nahradila nová překážková disciplína. Právě v této nové éře sportu se dokázal prosadit na absolutní světový vrchol.
