Pozor na přírodní koupaliště
V prvé řadě je třeba mít na mysli, že i když je člověk dobrý plavec a např. pravidelně plave na bazéně, přírodní koupaliště jsou naprosto jiné a nebezpečnější prostředí. Nejenže jsou mnohem obtížněji odhadnutelné vzdálenosti, ale riziková může být i hloubka vody při skocích z výšky. A samozřejmě na přírodních koupalištích také platí, že pomoc není tak dostupná. Jednoduše řečeno, koupání ve volné přírodě může být rizikové, a to i proto, že lidé často rizika podceňují a riskují zbytečně. Klíčová by tedy pro každého měla být obezřetnost, opatrnost a do jisté míry i „prevence“. Ta by v případě dětí měla zahrnout bezpečnostní prvky – ideálně v podobě polohovatelného bederního pásu, v případě dospělých, kteří by se rozhodli přeplavat větší nádrže, kde jsou v provozu i malá plavidla, také bezpečnostní bóje. Ty nejenže plavidlům signalizují přítomnost plavce, ale poskytují plavci také „jištění“ v případě potřeby. Děti by samozřejmě měly být pod nepřetržitým dozorem, zejména pokud ještě vůbec neumí plavat.
Záchranáři pak často řeší také důsledky nebezpečných skoků do vody. Pokud někdo chodí na své oblíbené místo a terén zná, nemusí to být problém, pokud je hladina neměnná. To ovšem neplatí v případě nádrží, jako jsou např. Slapy, kde hladina může klidně klesat a stoupat o 2 metry i více. Obecně může být problém také rychlý skok do vody v případě velkého vedra. „Zlaté pravidlo je, že pokud je člověk rozpálený, měl by do vody vstupovat postupně. Tak má jistotu, že se mu nic nestane,“ vysvětlil tedy Daniel Vičan, předseda spolku Vodní záchranná služba ČČK, Slapy. Naopak náhlá změna teploty může v krajních případech skončit třeba křečí či kolapsem.
Mohlo by vás zajímat
Jak se lidé topí?
Pokud si tonoucího představujete v intencích filmového klišé, že člověk ve vodě máchá rukama a hlasitě huláká, tak je to skutečně mylná představa. Dle Vičana totiž ten, kdo se začíná topit, má energii sotva na to, aby udržel hlavu nad hladinou. „Tonoucí lidé ve vodě vypadají tak, že mění svou polohu a vynořují se a zase zanořují. Není to zrovna dobře viditelné. Když někdo na hladině leží, splývá, to už by mohl být varovný signál,“ vysvětlil.
Jak tonoucímu pomoci?
V případě, že člověk uvidí ve své blízkosti někoho, kdo se topí, vždy by měl mít v prvé řadě na mysli vlastní bezpečnost. To znamená, že je třeba nejprve rozlišit, zda se jedná o tzv. aktivního, nebo pasivního tonoucího. Pasivní tonoucí potřebuje akutní pomoc a je možné pokusit se jej vytáhnout. K aktivnímu tonoucímu není vhodné se přibližovat, protože by mohl svého zachránce spíše stáhnout pod vodu. Namístě je tedy dle Vičana pokusit se mu podat něco, zač by se mohl zachytit.
Samozřejmě by také měla být přivolána záchranná služba – do jejího příjezdu a poté, co je tonoucí vytažen z vody, by mu měla být poskytnuta první pomoc. „U vody je specifické, že když je pasivní tonoucí vytažen, znamená to, že v krvi není dostatek kyslíku. Důležité je tedy zahájit nepřímou srdeční masáž pěti úvodními vdechy – což znamená při záklonu hlavy přímé dýchání následované masáží hrudníku při poměru 30:2, tedy 30krát stlačit a dvakrát vdechnout,“ vysvětil také Vičan.
Klíčovými aspekty bezpečnosti u vody je pak také dostatečná hydratace organismu a ideálně vyvarování se konzumace alkoholu. Po něm totiž lidé začínají přeceňovat své síly, a tak se sami vystavují zbytečným rizikům.
