Historie
Jméno hradu odborníci odvozují od staročeského dřiešcie (větvoví) nebo dřieždie (řídký listnatý les, křoví). Drštka nejspíše vznikla ve druhé polovině 13. nebo ve 14. století, poprvé se připomíná v roce 1390, tehdy byla v majetku čtyř synů Dobrohosta z Ronšperka (první možný majitel hradu) – Nachvala, Sezemy, Břeňka a Zdeňka. Jelikož se tato jména v rodě pánů z Drštky používala často, je obtížné sledovat další vztahy. Ostatně většina písemných zpráv se k hradu vztahuje jen nepřímo. Hrad nakonec zřejmě zůstal Břeňkovi.
Roku 1421 hrad pravděpodobně obléhali husité, ale neúspěšně, husitům se ale podařilo zničit nedaleké probošství Teslíny. Břeněk zemřel bez dědiců po roce 1447 a hrad připadl Zachařovi z Říčan na Štěkni. Roku 1454 byl prohlášen hrad za odúmrť a připadl králi, který jej měl věnovat Oldřichu z Rakové a z Radyně. Břeňkovi příbuzní rozhodnutí o odúmrti soudně napadli, ale do roku 1460 se spor nejspíše vyřešil mimosoudní cestou.
Mohlo by vás zajímat
Roku 1459 Ronšperkové přesídlili do Poběžovic (nechali si tam postavit sídlo Nový Ronšperk) a hrad ztratil svoji rezidenční funkci. Poté střídal v rychlém sledu majitele, v polovině 16. století již byl uváděn jako pustý.
Hradní dispozici určoval jedinečný terén – objekty stály ve skalách, pod hřebenem na jihovýchodní straně byla vesnice, ze které se dochovaly reliéfní pozůstatky. Jde o jeden z našich mála sídlištních komplexů, jejichž součástí byl i hrad.
Pověsti
Vypráví se o třech půvabných pannách, které prý občas přitančí na skálu. Neděje se tak za bouřlivých nocí, ale když je slunečno a teplo. Jsou oblečené do lehounkých šatů a hlavy mají kryté bílými plenami. Tančí divoce a stále rychleji, a pro tu chvíli odkládají z hlavy pleny.
Jednoho dne sem právě v takový čas zabloudil poutník a byl jejich tancem okouzlen. Protože měl dojem, že mu takový zážitek nikdo nebude věřit, sebral pleny a rychle kráčel pryč. Panny si však i při divém tanci všimly, co se stalo. Volaly tedy na něj, ať jim vrátí, co mu nepatří, že umí kouzlit a zbavit ho všech nemocí.
Byl to ale člověk neústupný, tak jen zavrtěl hlavou a utíkal dál. Když pak šel z kopce, začal lapat po dechu a postupně modral. Rychle tedy odhodil ukradené pleny – teprve pak se mohl znova nadechnout. Neohlížel se a pelášil pryč, zatímco se za ním ozýval smích.
Kromě toho se tu však potulují velcí černí psi – nebo lépe řečeno jejich přízraky, protože proběhnou, aniž by po sobě nechaly stopy.
Na zřícenině je také možná ukryt poklad. Ani zde, jako v podobných hradech, prý nesídlili jen samí poctivci. Naopak se zde usadili i loupeživí bratři, kteří přepadali pocestné. Než aby pak kupci riskovali setkání s nimi, volili raději delší, avšak bezpečnější cestu. Ukradené cennosti prý lapkové zakopávali mezi skalami, pak však postupně zemřeli, aniž někomu prozradili místo pokladu. Je tedy možné, že bohatství se dosud ukrývá ve skalách.
