Obec, ve které ožívají legendy
Její založení se datuje do počátku 16. století, tehdy ji obývali převážně horníci a uhlíři. Pojmenována byla podle kostela sv. Kryštofa, patrona horníků a poutníků. V historii obce hráli významnou úlohu pašeráci – lze říci, že se dá o nich mluvit také jako o jistých poutnících.
Kryštofovo Údolí má strategickou polohu. Leží poblíž hranic, zároveň má dobrý přístup do vnitrozemí, a tak zde pašeráci působili odedávna. Kdysi se jim říkalo pašíři a být takovým pašířem chtělo notnou dávku odvahy. Měli boty obalené hadry (to aby je neslyšeli četníci) a přenášeli ze Saska přes hranice kávu, hedvábí, střelný prach, petrolej, ale i pálenku nebo tabák.
Mohlo by vás zajímat
Kryštofovo Údolí je skryté místo, je tam klid a nežije tu mnoho obyvatel. Mýlil by se však ten, kdo by obec považoval za jaksi vybydlenou či zchátralou. Působí spíše pohádkově a stará stavení skrývají mnoho legend, převážně právě o pašerácích.
Pašerácká stezka již zřejmě patří minulosti
Existovala stará pašerácká stezka, která měla vést ze Žitavy přes lesy do osady Horní Sedlo a odtud přes Zdislavu a Křižany do Dolních Pasek. Dokonce v Kryštofově Údolí stávala proslulá pašerácká hospoda U Clamova Švýcarska (má se k ní prý snad vztahovat libreto Smetanovy opery Hubička). Jednak však patří toto řemeslo minulosti, jednak hospoda již dávno vyhořela.
Pašeráci vedli dobrodružný život
Pašeráci byli prospěšní, ale byli považováni za podivíny. Řada pověstí se váže k jejich činům – některé působí reálně, jiné téměř báchorkově. To pro jejich umění objevit se a vmžiku se vypařit, to hlavně když se někde objevili četníci – lidově se jim říkalo landvaši. Jindy se zase zkrátka zčistajasna objevili tam, kde bylo třeba pálenky. Ale pravdou je, že toto nebylo jejich pravé zaměstnání – většinou se živili jako uhlíři nebo dřevorubci. Nesmíme zapomínat, že pašeráctví vždy bylo velmi nebezpečnou činností, dokonce byla v kopcích za vesnicí často slyšet střelba.
Pověst o tom, jak prostý dřevorubec zbohatl
Dřevorubci z Kryštofova Údolí šli zase jednou do práce, do lesnatých svahů, ale po cestě byla studánka, ze které se vždy rádi napili. Jeden z nich se opozdil, a když se skláněl nad studánkou, spadla mu do ní sekyra. Snažil se ji vylovit, ale zdálo se, že je studánka snad bezedná. Zdrceně si sedl vedle a hořekoval, jak nyní uživí rodinu – pašeráctví se vzdal – měl několik dětí a toto řemeslo bylo přece jen velmi nebezpečné.
Náhle se před ním objevila lesní víla a poradila mu, aby se pokusil opět sekyrku vylovit. A hle! Najednou dosáhl až na dno! Vylovil sekyru, nebyla však obyčejná – byla celá zlatá. Poněvadž to byl poctivec, přiznal, že není jeho, že měl obyčejnou. Víla jen promluvila, ať si tedy zlatou nechá, ale loví ve studánce dál. Tentokrát se objevila stříbrná. Tu však také přiznal, že není jeho – koneckonců se s ní nedá sekat dřevo, a to on potřebuje k obživě rodiny. Zdálo se, že taková poctivost vílu dojala. Do třetice dřevorubec skutečně vytáhl svoji sekyru. Měl tedy nástroj obživy a co víc – obě drahocenné sekyry mu zůstaly, takže je prodal a prostředků k obživě měl najednou i víc, než potřeboval.
