Jak bezpečně poznat jedovatou houbu? Nejčastější mýty, které mohou stát i život

Mýtus 1: Stříbro nebo cibule při vaření zčernají, pokud je v hrnci jedovatá houba

• Mýtus: Když při vaření do hrnce vložíte stříbrnou lžičku nebo oloupanou cibuli a ty zčernají, znamená to, že vaříte jedovaté houby.
• Realita: Změna barvy stříbra ani cibule není spolehlivým ukazatelem jedovatosti hub. Tento test je zcela nespolehlivý – nejsmrtelnější houba, muchomůrka zelená, stříbro ani cibuli nezbarví.

Mýtus 2: Jedovaté houby chutnají hořce nebo pálí, jedlé jsou chutné

• Mýtus: Jedovatou houbu poznáte podle toho, že má odpornou, hořkou nebo pálivou chuť.
• Realita: Některé jedovaté houby (jako třeba hřib žlučník – „hořčák“) jsou sice hořké, ale mnohé ze smrtelně jedovatých hub mohou mít příjemnou chuť. Ochutnávání neznámých hub v lese je navíc nebezpečné.

Mýtus 3: Dlouhým vařením, usmažením nebo zamrazením se jedy zničí

• Mýtus: Pokud houby dostatečně dlouho povaříte nebo je naložíte do octa/alkoholu, jedy se rozloží.
• Realita: Tepelná úprava ničí pouze tzv. termolabilní jedy. Některé houby jsou proto jedlé až po dostatečné tepelné úpravě, například hřib kovář nebo muchomůrka růžovka (zvaná masák). Například muchomůrka růžovka obsahuje látky (hemolysiny) rozkládající červené krvinky, ty se ale vařením nebo dušením zničí. Některé smrtící toxiny (například amatoxiny v muchomůrce zelené) jsou však teplotně extrémně stabilní. Běžné vaření, mražení ani sušení je spolehlivě nezničí.

Mýtus 4: Alkohol neutralizuje jedy z hub

• Mýtus: Když si po jídle z hub dáte tvrdý alkohol, spálíte tím případné toxiny.
• Realita: Alkohol není schopen toxiny z hub neutralizovat, takže rozhodně neslouží jako ochrana před otravou. Dokonce v kombinaci s hnojníkem inkoustovým (který je za normálních okolností jedlý) způsobí alkohol otravu, protože tato houba blokuje odbourávání alkoholu v těle.

Mýtus 5: Všechny hřibovité houby s rourkami pod kloboukem jsou jedlé

• Mýtus: Pokud má houba pod kloboukem „molitan“ (rourky) a ne lupeny, nemůže vás zabít.
• Realita: V Česku není znám hřibovitý druh, který by byl považován za smrtelně jedovatý. Přesto existují jedovaté či žaludečně dráždivé hřiby (např. hřib satan, hřib purpurový nebo hřib kříšť), které mohou způsobit těžké zvracení, průjmy a dehydrataci.

Mýtus 6: Pokud je houba okousaná, nemusíte se bát otravy

• Mýtus: Živočichové v lese mají instinkt na jedy, a pokud houbu „okoušou“ slimáci, případně ptáci, a neublíží jim, je bezpečná i pro člověka.
• Realita: Trávicí systém a receptory živočichů fungují úplně jinak než lidské. Někteří slimáci, larvy hmyzu a další živočichové mohou okusovat i houby jedovaté pro člověka.

Například muchomůrka červená, kterou rozhodně není radno konzumovat, protože obsahuje pro lidi neuroaktivní látky, bývá vyhledávanou sobí „pochoutkou“. Konzumovat ji mohou nejen severští sobi, ale také naši jeleni, srny či veverky. Houby totiž obecně představují před příchodem zimy pro některá zvířata zdroj potravy.

Mýtus 7: Když najdete nejedlou či jedovatou houbu, rostou i jedlé – jen musíte pečlivě hledat

• Mýtus: Přítomnost jakékoli houby v lese zaručuje, že na stejném místě rostou i jedlé druhy, například hřiby. Stačí jen lépe koukat.
• Realita: Každý druh houby má zcela odlišné nároky na složení půdy, vlhkost, mikroklima i společenství stromů. Navíc různé druhy reagují na deště a změny teplot s různým časovým zpožděním. Výskyt jednoho druhu hub proto automaticky neznamená, že v jeho okolí porostou i jiné druhy hub.

Doporučujeme