Historie
Je zajímavé, že až do 20. století vládla domněnka, že sídlo orákula je vymyšleno jen pro legendy, avšak ve 20. letech zahájili archeologové v oblasti Apollónova chrámu v Cumae vykopávky. Při nich narazili na podzemní chodby a zjistili, že přesně v těch místech se v 6. století př. Kr. nacházela věštírna.
Lidé, kteří potřebovali radu, museli sestoupit štolou dlouhou asi 130 metrů do podzemí, aby zde spatřili věštkyni Sibyllu v její jeskyni. Procházeli střídavě úseky světla a tmy, jež vytvářely světelné paprsky pronikající ze strany do jeskyně. Bylo to snad vymyšleno tak, aby klient nakonec skutečně připustil, že se nachází v říši mrtvých, jak mu tvrdila tradice?
Každopádně sláva zdejšího místa byla obrovská a proudily sem davy jak z Itálie, tak z Řecka.
Antické Sibylly
Ve starověku měly věštkyně svou tradici, sahající daleko do historie. Věštec hovořil za boha a zvěstoval jeho vůli. V antickém Řecku bylo přes dvacet věštíren, kde poskytovali služby proroci a Sibylly. Tito lidé se uváděli různými technikami do stavu opojení – nejčastěji vdechovali sopečné plyny stoupající ze zemských puklin, a tak se uváděli do transu. Jindy mohli vdechovat vavřínové páry. Podle některých pramenů si věštkyně či věštec pokropili nohy a lem šatů vodou – a tak kupříkladu prorokovali.
Sibyllla z Cumae
Sibylla z Cumae se těšila obzvláštní vážnosti. Její předpovědi totiž vykazovaly obdivuhodnou přesnost a věštila budoucnost dokonce na celá nadcházející staletí. Její věštby tak vycházely, že je poslední římský král Tarquinius Superbus (vládl do roku 509 př. Kr.) koupil za vysokou částku a prohlásil za státní tajemství. V období římské republiky (500 – 30 př. Kr.) smělo Sibylliny knihy o budoucnosti číst jen 15 vyvolených, které určil římský senát. Knihy se záznamy věšteb byly uchovávány pod základy Jupiterova chrámu na římském Kapitolu, kde je neustále střežily stráže.
Vyjmuty bývaly v kritických situacích – za války, hladomoru či morové epidemie (zvláštností je, že se tak stalo také, když se objevil androgynní člověk) a zneužití pro vlastní účely se trestalo smrtí. Věštby tedy musely mít ohromný význam.
Bohužel, v roce 83 po Kr. přišel požár a knihy mu také padly za oběť. Kdyby doposud existovaly, mohli bychom dnes porovnat věštby a historickou realitu.
