Je téměř pravidlem, že lidé s hraniční poruchou osobnosti mají problémy ve vztazích, a to zejména partnerských či v nejužší rodině. V životě s nimi panuje mnohdy jediná jistota a sice, že nikdy není nic jisté. Netušíte, v jakém rozpoložení dotyčného při návratu domů zastihnete, případně jestli tam navzdory předešlé domluvě vůbec bude. Také můžete s velkou pravděpodobností očekávat, že cokoli uděláte, málokdy to bude dobře. Co se děje s těmito lidmi? Proč se takto chovají?
Výkyvy nálad má každý, ale v rámci hranic
Každý člověk hraje v životě různé role a těm odpovídá také jeho chování. V roli rodiče se zpravidla chováte zodpovědněji než na narozeninové party. Vůči své nadřízené vystupuje jinak než vůči dlouholeté kamarádce. I nálady se vám mohou měnit. Když se daří, je vám hned veseleji na světě, ale když přijde špatná zpráva, jste smutní. Také názory můžete díky životním zkušenostem změnit. Ale pokud jste z psychologického pohledu vyvážená osobnost, pak i když vystupujete v různých životních rolích, jste to stále vy, vaše chování má určité pevné obrysy, hranice. Vaše nálady i názory jsou relativně ustálené a okolí tuší, co od vás může očekávat.
Co asi normálně neuděláte
Nevytváříte situace typu, kdy v pondělí řeknete své rodině, že společná dovolená na horách je skvělý nápad, v úterý budete tvrdit, že hory nesnášíte a milujete pouze moře, zatímco ve středu odjedete na týden lyžovat s partou téměř neznámých lidí, protože se vám zdáli na rozdíl od vaší nudné rodiny správně akční. Po pár dnech nadšení z nových zážitků a lidí však zjistíte, že někteří z nich jsou nesnesitelní, takže po večerech zapíjíte splín a osamění u baru. Své rodině pak posíláte vzkazy, jak moc ji milujete a jak moc vám chybí…
Jako na horské dráze
U lidí s hraniční poruchou osobnosti je tomu však jinak. Pro jejich chování je charakteristické časté střídání nejen nálad, ale také názorů a postojů. V podstatě se dá hovořit o neustálém životním chaosu, život připomíná horskou dráhu. Stabilní zázemí u takového partnera budete hledat marně. Tito lidé mají sklon jednat impulzivně pod návalem okamžitých emocí, takže nutně nedomyslí důsledky svého chování. A když ty pak nastanou, mají pocit, že se okolí spiklo proti nim, nehledají zpravidla chybu u sebe. Soužití s nimi není vůbec jednoduché. Na druhou stranu oni sami vnitřně potřebují přijetí druhých a podvědomě se bojí odmítnutí. To může vést k tomu, že si druhého snaží až příliš přisvojit, nebo se naopak chovají chladně ve snaze nenechat se zranit.
Sami trpí
Odsoudit však lidi s touto poruchou by bylo příliš jednoduché. Oni sami velmi trpí. Netuší, že jejich chování a vnímání se poněkud vymyká normálu, nejsou totiž většinou schopni nezaujatého pohledu, tzv. náhledu. Svět vnímají černobíle, tj. někdo či něco je buď špatné, nebo dobré. Nic mezi tím. Navíc to, co bylo včera ještě dobré, může být už dnes zcela špatné. Člověka, kterého včera milovali, dnes nenávidí. Takovýto život je však velmi náročný, sami trpí pocity méněcennosti, depresemi a sebenenávistí. Často hledají úlevu v alkoholu nebo sebepoškozování. Tato porucha postihuje častěji ty, kteří prožili v dětství silné trauma, např. týrání, sexuální zneužívání nebo žili v prostředí plném nejistoty a bez rodičovské lásky.
S poruchou lze pracovat
Určit správně tuto poruchu osobnosti nemusí být vždy jednoduché ani pro odborníka. Podobné projevy totiž můžeme najít i u jiných psychických poruch. V rámci psychoterapie lze však dosáhnout mnohých pokroků, pokud je dotyčný ochotný spolupracovat. Mezi hlavní patří např. schopnost naučit se ovládat náhlé výbuchy hněvu, nepodléhat extrémním emocím (nadšení, nezdar) a poznat situace, které je navozují.
