Nejde nám o život, a přesto málem kolabujeme
Naštěstí nás takové rány osudu nepotkávají každý den. Proč se tedy stresujeme, a často velmi silně, i v situacích, které nás nemusí nutně položit na lopatky? Nesplněný pracovní úkol, odřený blatník nebo hádka s tchýní. Toto nejsou přece věci, kvůli kterým se zboří svět. A přece, srdce nám chce vyskočit z hrudníku, v hlavě nám někdo demoluje mozek kladivem, pot se z nás řine v proudech a žaludek se chystá vyexpedovat právě pozřený oběd. Navíc kolegyně, která minulý týden řešila něco podobného, to zvládla skoro v pohodě. Tak, sakra, kde je problém?
Naše myšlenky a postoje
Přiznejme si to na rovinu. Příčinu je nutno hledat v nás samotných. Ano, nesplněný úkol je komplikace, která si určitou míru nervozity určitě zaslouží. Na pomyslné desetistupňové škále stresu (kde 10 představuje nejvyšší stres) ji můžeme přiřadit třeba hodnotu 4. Jenže nám se v tu chvíli roztočí v hlavě celý kolotoč úzkostných myšlenek: „Šéf mě vyhodí! Nenajdu novou práci!! Neutáhnu nájemné!!! Skončím na ulici!!!!“ Není tedy divu, že naše tělo začne reagovat výše popsanými projevy, které odpovídají blížícímu se infarktu. Na škále stresu jsme se posunuli na úctyhodnou hodnotu 8, tedy dosáhli jsme dvounásobku reálu.
Jde to i jinak
Kolegyně k problému zaujala poněkud odlišný postoj: „To budu mít asi tento měsíc po prémiích. Tak si půjdu zaběhat, ať ušetřím za večeři.“ Za večeři neušetřila, protože po běhání dostala šílený hlad, ale zato v noci spala jako zabitá. A ráno už na problém skoro zapomněla. Na naší škále stresu se dostala na bod 2. Na rozdíl od nás ušetřila své tělo bouřlivé stresové reakce.
Katastrofické scénáře nám ubírají energii
Není tedy klíčové, co se nám stane, ale jak k danému problému přistupujeme. Jak situaci prožíváme, jak moc popustíme uzdu svým katastrofickým myšlenkám, které nás mnohdy vystresují více než samotná realita. Tímto nám však odeberou energii, kterou můžeme v budoucnu potřebovat na vlastní řešení problému.
