Když se hladina promění v noční oblohu
Představte si, že stojíte na pláži, kolem vás je tma a každá vlna, která se převalí přes písek, se rozzáří modravým světlem. Nejde o kouzlo ani o výjev z fantasy filmu. Na některých místech Indického oceánu se taková podívaná skutečně odehrává.
Světélkování způsobují mikroskopické mořské organismy, především některé druhy obrněnek, odborně nazývaných dinoflageláty. Při podráždění, například pohybem vody, vytvářejí krátké světelné záblesky. Když se jich vyskytuje velké množství, může zářit celá hladina, jako by do ní někdo nasypal hvězdný prach.
Ryby, které se vznesou nad hladinu
V Indickém oceánu žijí také letouni, ryby, které dokážou na chvíli uniknout vlastnímu vodnímu světu. Když je pronásleduje predátor, prudce zrychlí, rychlými pohyby ocasu se odrazí od hladiny a vymrští se do vzduchu. Jejich zvětšené prsní ploutve fungují jako křídla. Letouni díky nim plachtí nad vodou a za příznivých podmínek překonávají vzdálenosti v řádu stovek metrů. Ocas jim pomáhá nejen při počátečním rozběhu, ale také při opakovaném dotyku s hladinou, kdy mohou svůj let prodloužit.
Nejde o skutečný aktivní let, jaký známe u ptáků. Přesto je pohled na hejno ryb, které se náhle vynoří z vody a rozletí nad vlnami, jedním z nejpodivuhodnějších představení tropických moří.
Smrt se skrývá v krásné ulitě
Mohlo by vás zajímat
Ne všechno, co v Indickém oceánu vypadá nenápadně, je neškodné. Homolice, mořský plž s často nádherně zbarvenou ulitou, patří k živočichům, před nimiž je třeba mít respekt. Některé druhy homolic loví ryby a disponují specializovaným aparátem připomínajícím harpunu. Zvláštní zub dokážou vystřelit do kořisti a vstříknout jí jed. Ten může obsahovat účinné neurotoxiny, které narušují přenos nervových signálů.
Pro člověka může být bodnutí některých druhů mimořádně nebezpečné a v krajním případě smrtelné. Zvláště zrádné je, že jejich ulity vypadají jako drobné přírodní poklady, které by si člověk rád odnesl z pláže. Právě na ně ale není rozumné sahat. Krása totiž někdy slouží jako dokonalé maskování.
Ryba, která se vrátila z pravěku
V prosinci 1938 vytáhli rybáři u pobřeží Jihoafrické republiky z vody neobvyklou rybu. Její mohutné šupiny, zvláštní ploutve a celkový vzhled zaujaly Marjorie Courtenay-Latimerovou, kurátorku místního muzea. Obrátila se na odborníka na ryby J. L. B. Smithe a ten při pohledu na nález téměř nevěřil vlastním očím. Šlo o latimérii podivnou, zástupkyni prastaré skupiny ryb, jejíž příbuzní byli známí především z fosilií. Vědci se dlouho domnívali, že tato vývojová linie zmizela před desítkami milionů let. Najednou však měli před sebou živého tvora, který jako by překročil hranici mezi pravěkem a současností.
Pro vědu to byl objev mimořádného významu. Místní obyvatelé Komorských ostrovů přitom latimérie znali už dříve a její drsné šupiny tradičně používali například jako brusný materiál. To, co světová věda považovala za zázrak, nebylo pro všechny úplnou novinkou.
Krakatoa ukázala ničivou sílu Země
Dne 27. srpna 1883 otřásla oblastí dnešní Indonésie jedna z nejničivějších sopečných katastrof moderních dějin. Sopka Krakatau, ležící v Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou, vybuchla s takovou silou, že se velká část ostrova zhroutila do moře. Mohutné exploze byly slyšet tisíce kilometrů daleko, dokonce i v Austrálii. Tlakové vlny oběhly Zemi a sopečný popel ovlivnil atmosféru i vzhled oblohy v různých částech světa.
Největší zkázu však způsobily tsunami, které zasáhly pobřeží Jávy a Sumatry. Zahynulo přibližně 36 tisíc lidí a mnoho osad bylo zničeno. Vlny smetly celé pobřežní oblasti a připravily o život tisíce lidí, kteří neměli možnost před katastrofou uniknout. Ani tím příběh Krakatau neskončil. V roce 1927 se v oblasti začal z moře vynořovat nový sopečný ostrov, později nazvaný Anak Krakatau, tedy Dítě Krakatau. Sopka připomněla, že pod hladinou oceánu zůstávají síly, které mohou během krátké chvíle změnit mapu světa.
Oceán, který stále skrývá svá tajemství
Indický oceán může v jednu chvíli působit jako ráj, v další jako nebezpečné a nevyzpytatelné prostředí. Jeho hladina se dokáže rozzářit živým světlem, ryby se nad ní vznášejí jako ptáci a podmořské sedimenty uchovávají paměť dávných hor. Zároveň zde žijí živočichové vybavení jedy a v hlubinách stále čekají na své objevení tvorové, které lidská představivost sotva dokáže předvídat.
A právě v tom spočívá jeho největší tajemství. Oceán není jen prázdný prostor mezi kontinenty. Je to živý, neustále se měnící svět, který nám stále ukazuje, kolik toho o vlastní planetě ještě nevíme.
