Vincenc Priessnitz – jeho léčebné metody byly mnohdy drastické, ale převratné

První pokusy měly neočekávaně úspěch

Kolovaly historky o tom, jak přišel na nápad o léčebné síle vody. Poranil si prst a hned jej ponořil do vody a shledal, že se v krátké době prst uzdravil, aniž by se zanítil či hnisal. V roce 1819 mu vůz pohmoždil žebra. Lékař prohlásil, že problémy bude mít po celý život a předepsal léčivé byliny, které měl přikládat na ránu. Vincenc ovšem nemohl bolestí vydržet. Dával si tedy obklady se studenou vodou. V několika týdnech se jeho zdravotní stav velmi zlepšil a do roka neměl již žádné problémy.

To vše se rozšířilo v kraji a získal si pověst léčitele. Lékař byl daleko a navíc stál moc peněz. Vincenc slavil nečekané úspěchy, ovšem doktoři z města začali žárlit.

Léčebné metody byly i drastické

Vincenz se domníval, že nemoci mají jedinou příčinu, a tou je nahromadění škodlivých látek v těle. Pokud zaplaví tělo vodou, škodlivé látky prostě vyplaví. V praxi to znamenalo pití obrovského množství vody – 6 až 10 litrů denně. (Toto jsou však dávky, které ohrožují i život, takže to prosím nezkoušejte, zhoršují funkci ledvin).

Ovšem Priessnitz usoudil, že voda musí nemocného obklopovat i zvnějšku. Pacienti tak v Gräfenbergu dostávali známé priznicové obklady, byli omýváni ledovou vodou, museli chodit do hor stát pod vodopádem nebo stát na dešti. Nemělo to vždy jen dobrý účinek. Léčbu doplňovaly horské túry a náročná fyzická práce. Kdo nevěřil, tak nevěřil – ale Vincenc měl takové charisma, že dokázal lidi přesvědčit.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Ano, zní to doslova šíleně, ale zabíralo to. Mezi jeho další zásady patřil pohyb na čerstvém vzduchu, žádné sladkosti, spánek při otevřeném okně, nechodit v ponožkách a nejíst teplé polévky. Při vyčerpání pokud možno nejíst vůbec.

Priessnitz znal neutěšené stavy, a to nejen díky starostem s provozem lázní. Trpěl prý depresemi, a když se oproti jeho nesouhlasu vdala jeho dcera, upadl prý na několik dní dokonce do bezvědomí. Voda přece jen nestačila úplně na vše.

Závist lékařů šla ruku v ruce s úspěchy „šarlatána“

Jak je možno soudit, nebylo v lázních nic, co by nás přitáhlo – movití pacienti se ale jen hrnuli! Zanedlouho byl Priessnitz dokonce pozván do Vídně k léčbě příslušníků císařovy rodiny.

Peníze přibývaly, a tak se mohl konečně postarat i o ubytování pacientů – roku 1822 přestavěl rodnou chalupu na kamenný vodoléčebný dům – od tohoto letopočtu se počítá vznik lázní. Lázně byly dále rozšiřovány, a Vincenc musel bojovat se závistí, hlavně lékařů, kteří v něm viděli šarlatána. Spory s nimi se táhly řadu let a definitivně rozhodla komise, která vedla vyšetřování přímo v lázních a okolí. Dopadlo to dobře, Vincenc byl zbaven nálepky šarlatána, získal konečně také povolení k neomezenému provozování lázeňské činnosti.

Žil velmi zdravě, přesto zemřel v poměrně mladém věku, a to roku 1851, kdy mu bylo pouze 52 let. Zdá se, že čeho je moc, toho je příliš. Příčinou smrti byla voda na plicích.

Lázně pak utrpěly spory mezi dědici, ale přesto dále vzkvétaly, do vedení se dostali skuteční lékaři, ty nejdrastičtější metody byly opuštěny. Zaměření lázní se postupně zúžilo na oběhové, dýchací a především nervové neduhy.

Témata článku