Delfíni si vytvářejí vlastní „jména“
Pod hladinou to rozhodně není němé. Delfíni se dorozumívají celou škálou zvuků a u delfínů skákavých vědci popsali takzvané charakteristické hvizdy. Každý jedinec si během života vytváří vlastní specifický hvizd, který ostatním umožňuje poznat, kdo právě volá. V tomto smyslu připomíná něco jako jméno. Delfíni jej používají například k udržování kontaktu s ostatními členy skupiny.
Ještě mnohem dál se zvukem pracují velryby. Především samci keporkaků vytvářejí složité písně, jejichž jednotlivé části skládají do dlouhých sekvencí. Jedna taková píseň může trvat desítky minut a velryby ji dokážou opakovat celé hodiny. Jejich zpěv se navíc v průběhu času proměňuje a jednotlivé skupiny si nové části písní předávají.
Sloni volají přes kilometry
Některé zvířecí rozhovory ale lidské ucho téměř nezachytí. Sloni používají mimo jiné velmi hluboké, nízkofrekvenční zvuky, takzvaný infrazvuk. Ten se může krajinou šířit na velké vzdálenosti a další sloni jej dokážou zachytit. Pomocí těchto signálů mohou například udržovat kontakt s členy stáda nebo upozorňovat na nebezpečí.
Hyeny se nesmějí, i když to tak zní
Zvuk, který bychom u hyeny nejspíš označili za smích, je jedním z nejznámějších zvířecích omylů. Hyena se ve skutečnosti nesměje v lidském smyslu. Takzvané „chichotání“ je součástí jejího složitého komunikačního systému a může se ozývat například při vzrušení, napětí nebo konfliktních situacích.
Mohlo by vás zajímat
Výzkumy navíc ukázaly, že tento charakteristický zvuk v sobě nese informace o konkrétním jedinci, jeho věku nebo společenském postavení.
Ocas prozradí víc, než si myslíme
Také domácí zvířata si pomáhají řečí těla. U psa však neplatí jednoduché pravidlo „vrtí ocasem = má radost“. Vrtění může znamenat vzrušení, nejistotu, očekávání i stres. Důležitá je rychlost pohybu, výška ocasu i celkové držení těla. Pes, který má ocas pevně stažený mezi zadní nohy, skutečně často vyjadřuje strach nebo nejistotu.
Kočičí ocas je neméně výmluvný. Vzpřímený ocas často doprovází přátelské nebo sebevědomé chování, zatímco prudké mrskání ze strany na stranu může signalizovat podráždění.
Orangutan varuje hlubokým hlasem
Samec orangutana má k zastrašování konkurentů opravdu působivý nástroj. Dospělí samci dokážou vydávat hluboké, daleko slyšitelné volání. Zvuk zesiluje velký hrdelní vak a může se lesem nést na vzdálenost kolem jednoho kilometru i více. Takové volání slouží mimo jiné k upozornění ostatních samců, aby se drželi stranou, ale zároveň může přilákat samice. Je to tedy něco mezi hlasitou vizitkou a varováním: tady jsem a tohle je moje území.
Šimpanz se tváří jako člověk, ale pozor na zuby
Šimpanzi dokáží svou náladu vyjadřovat řadou výrazů obličeje. Radost, vzrušení, napětí nebo strach mohou doprovázet velmi výrazné grimasy. Jedna z nich ale může člověka zmást: když šimpanz odhalí zuby, nemusí se vůbec smát. V některých situacích jde naopak o projev strachu nebo podřízenosti. Podobnost jejich mimiky s lidskou proto neznamená, že mají jednotlivé výrazy vždy stejný význam jako u nás.
Psouni se „políbí“ na přivítanou
Psouni mají zase pozoruhodný způsob, jak zjistit, s kým mají tu čest. Při setkání se mohou dotýkat čenichů a zubů. Podle toho poznávají, zda patří ke stejnému sociálnímu společenství. Známé zvíře může následně pokračovat v přátelském kontaktu a vzájemném čištění srsti, zatímco cizince může čekat vyhnání. Na pohled to vypadá jako polibek. Ve skutečnosti jde o poměrně praktickou kontrolu identity.
Lemur nechává po lese svou voňavou vizitku
Lemur kata používá ke komunikaci také pachy. Na zápěstích a hrudi má pachové žlázy a jejich výměšky roztírá na větve a další povrchy. Samci mohou pachovými značkami upozorňovat na svou přítomnost, společenské postavení nebo hranice území. Pachová komunikace je pro lemury natolik důležitá, že jejich „voňavé zprávy“ mohou obsahovat informace, které lidský nos vůbec nedokáže rozpoznat.
Včela ukáže cestu tancem
Jedním z nejúžasnějších způsobů komunikace se pyšní včely. Když dělnice objeví bohatý zdroj potravy, vrátí se do úlu a předvede takzvaný včelí taneček. Pohybem těla předává ostatním informace o směru a vzdálenosti zdroje. Směr souvisí s polohou slunce a délka některých částí tance pomáhá zakódovat vzdálenost.
Chřestýš varuje bez jediného slova
A nakonec jeden signál, kterému rozumí i člověk. Chřestýš při ohrožení rozkmitá svaly u kořene ocasu a jednotlivé články jeho chřestítka se rozvibrují. Výsledkem je charakteristický chrastivý zvuk, který má vetřelce upozornit, že se přiblížil příliš.
Chřestýš tedy nemusí zaútočit, aby dal najevo, že se mu naše přítomnost nelíbí. Jeho ocas v podstatě říká velmi srozumitelně – ještě krok a bude problém.
Zvířecí řeč má tisíce podob
Zvířata si zkrátka nemusejí povídat slovy, aby si předala překvapivě složité informace. Někdy stačí hluboké dunění, jindy pach na větvi, pohyb ocasu nebo několik rychlých tónů. Některé signály slyšíme, jiné cítíme jen obrazně – a další jsou pro lidské smysly úplně neviditelné.
Svět zvířat proto rozhodně není tichý. Jen jsme se ještě nenaučili rozumět všem jeho hlasům.
