Zmizení batalionu
145 mužů zmizelo jako pára nad hrncem – a mohlo by to znít jako výmysl, kdyby událost neměla svědky. Těmi byla mezi jinými četa 22 dobrovolníků polní roty Novozélandské expediční armády, jejíž příslušníci přerušili mlčení po padesáti letech.
To, co viděli, se odehrálo následujícím způsobem. Ráno 21. srpna dostaly spojenecké jednotky rozkaz, aby postoupily přes Suvlejskou nížinu a sestoupily po kopci č. 60. Toho rána zahalovala nižší svahy kopce zvláštní mlha, v této oblasti jev značně neobvyklý. Navíc na mlhu nepůsobil ani ostrý větřík, vanoucí z jihozápadu. Rota mužů prvního norfolkského pluku vstoupila do této kroužící mlhy, aby se z ní už nikdy nevynořila.
Výpovědi svědků
Podle výpovědi příslušníků australských a novozélandských sil, kteří to s údivem pozorovali ze své pozice níže, potom začala mlha vířit a vytvořila hustý mrak. Pak se vznesla na oblohu a zanechala svah kopce opuštěný. Přes jinak čistou oblohu pak mrak odsvištěl.
Po ukončení války v roce 1918 usilovali britští vojenští úředníci o návrat mužů, zajatých v bitvě o Suvlejský záliv. Jedině s prvním norfolským plukem se však nepodařilo navázat žádný kontakt. Nikdo z britských zajatců se také nezmínil nikdy o tom, že by kohokoliv ze zmizelých mužů od té doby spatřil.
Verzi svědků potvrzuje také oficiální popis počasí v Suvlejském zálivu osudného rána. Svahy kopce prý byly zahaleny zvláštní mlhou, která se zvedla způsobem, udivujícím na pohled.
Je jistě jednoduché tvrdit, že během tažení, které si vyžádalo na obou stranách desítky tisíc životů, zmizelí muži prostě zahynuli ranami protivníka. To však neobjasňuje skutečnost, proč na bitevním poli chyběla mrtvá těla. Nemůžeme také opomenout výpověď svědků, kteří přežili a měli po padesáti letech odvahu předložit pravdivou verzi události, přestože je to vystavilo všeobecnému posměchu.
Ostatně jev davového zmizení, jakkoliv ojedinělý, není v dějinách záhad jediný.
