Pavla Horníková
Mladý charismatický herec Šimon Bilina, pro mnohé známý především jako Haďák ze seriálu Zoo, se narodil do lékařské rodiny. Jeho to ale odmala táhlo k hudbě. Už jako třináctiletý hrál na baskytaru v kapele svého otce Tortilla Band, později se přihlásil ke studiu herectví na JAMU, které absolvoval. Vedle práce před kamerou se stále výrazněji prosazuje také jako muzikant. V roce 2026 vydal své debutové Severní album a hudbu považuje za jednu z nejdůležitějších součástí svého života.
Vedle hudby se věnuje také projektu Ubuntu Planet, který propojuje lidi při společných setkáních v přírodě. Věří, že právě tam si člověk nejlépe připomene, co je v životě opravdu důležité.
Podporovali tě rodiče ve tvé umělecké cestě?
Maminka je praktická lékařka a táta je anesteziolog a primář ARO, ale zároveň je frontmanem rockové kapely Tortilla Band, kde hraje na kytaru a zpívá. Já jsem tam s ním hrál sedm let na basu a byla to naše první cesta k sobě vůbec. Bylo mi třináct a byl to těžký věk. Člověk měl nutkání alespoň nějak revoltovat, dělat rebelii, a já ji dělal tak, že jsem byl prostě nejextravagantnějším členem té kapely.
Jak se to projevovalo?
Tehdy jsem se hodně zhlédl ve světoznámém basákovi Fleaovi (Michael Balzary, známý pod přezdívkou Flea, je hráč na basovou kytaru v americké hudební skupině Red Hot Chili Peppers, pozn. red.). Ten když hraje a je v té ráži, tak je u toho schopný vypadat, jako když provádí exorcismus. Hýbe se, pohazuje hlavou, rukama i nohama a k tomu zvládá hrát brilantně na basu. Tak tenhle člověk na mě měl zásadní vliv v tom, že hudba má přinášet pocit živosti, pocit toho, že ten život fakt může být vedený v radosti i přesto, že procházíme těžkými zkouškami, a že je můžeme vnímat s odlehčeným přístupem. Takže jsem ho tak trochu napodoboval v tom smyslu, že jsem si chtěl koncert maximálně užít, a také každý tón, který jsem na tu basu
hrál.
Mohlo by vás zajímat
V rodině jste ale měli nejen doktorské geny, ale i ty umělecké. Které převládají?
Máma je praktická lékařka, táta je primář a muzikant. Pradědeček byl profesionální hudebník a druhý pradědeček byl ředitel školy a dramatik. Takže ty geny jsou z obou stran
vyrovnané.
Podporovali tě rodiče ve tvé touze po umění?
Asi jo. Moje máma ze mě sice chtěla právníka nebo doktora, protože se obávala, jak už to tak matky mívají, o moji budoucnost, abych se uživil. Kdybych šel na právníka nebo lékaře, měl bych tu cestu úplně uhlazenou. Můj dědeček měl svůj obvod a já bych jeho praxi po něm jen převzal. Čekal by mě rozjetý byznys, spousta peněz, stačilo to jen vystudovat. Tak jsem to měl připravené. Moje duše mě tam ale nepustila.
Co byl tedy zlomový okamžik, že jsi šel svou vlastní cestou?
Naštěstí mě v tom podpořil táta, který tu pro mě byl v té chvíli, kdy jsem byl hodně zranitelný. Chtěl jsem studovat školu, na kterou berou osm lidí ze sedmdesáti. Jezdil jsem se připravovat k příbramskému herci Robertu Tylečkovi, kam jsem dojížděl autobusem. A měl jsem pokaždé pochybnosti. Ne o tom, že to je přesně to, co miluji, ale zda to zvládnu. Jestli jsem dostatečně dobrý. Táta nás vzal jednou se ségrou právě po schůzce u Tylečky na večeři a zeptal se mě, jestli mě to baví. Dodnes si to živě pamatuji, a to jsem tehdy netušil, jak osudová chvíle to pro mě je a jak ta odpověď: „Jo tati!“ ovlivní můj život. Ale cítil jsem, že to je hrozně důležitý moment, a celou tu dobu jsem se třásl. Táta jen řekl: „Tak dobře, pojďme se najíst!“ A bylo rozhodnuto.
Lituje maminka stále, že nejsi právník nebo doktor??
Dostává záplavy fanouškovských dopisů, tak už se s tím vyrovnala. V době, kdy byla Zoo úplně na výši, k ní taky chodili pacienti do ordinace a nosili jí třeba koláčky nebo vajíčka s tím, ať pozdravuje Šimonka, že to je pro něj. Mám z toho radost, protože ona na mě byla vždy hrozně taková přísná. Nikdy mi nic nedala zadarmo. Ale člověk je díky tomu dobře připravený na život. Teď už to zpětně vidím a vlastně za to děkuji.
Mohou tě teď fanoušci vidět někde v divadle?
V současné době hraji jen v Léčivém divadle s Gabrielou Filipi ve hře Satori. Veškerý svůj čas teď věnuji hudbě, skládání i učení se.
A co tvá práce před kamerou, tu jsi také pověsil na hřebík?
Ne zcela. Teď jsem dotočil tři projekty. Dva seriály a film pro Novu se Štěpánem Kozubem, který režíruje David Laňka a jmenuje Projekt D.
Prozradíš, jakým způsobem skládáš? Začínáš hudbou, nebo textem?
Beru to jako řemeslo, jako můj způsob života. Například i teď při rozhovoru vnímám příběh, který si zapisuji do paměti. Pak si poskládám jednotlivé fragmenty, které ve mně nějakým způsobem pracují. Hraju si s tím a zároveň se učím řemeslu. Včera jsem byl ve studiu a dneska vím, že teď si půjdu zacvičit a potom večer budu dělat hudbu. Znamená to, že hraju, zkouším a hraju si cizí i svoje písničky a pak najednou zjistím, že vytvářím něco úplně nového. Vede mě určitý impuls.
Vím, že jsi prodělal bolavý rozchod. Vznikla z toho trápení nějaká píseň?
Samozřejmě, že tam v té době nějaké pokusy byly, ale když se na to koukám dnes, chybí jim určitý odstup.
Když poslouchám tvoji hudbu, všimla jsem si, že tvůj hlas zaznívá v různých polohách. Uvědomuješ si to a měníš ho záměrně?
Nejvíc mě uklidňuje, když jdu úplně do hloubky. Ale stejně tak mi dává smysl ty polohy kombinovat a některé písně zpívat hlasem vysokým. I to je mojí součástí.
Jak často cvičíš na klavír nebo kytaru?
Doma mám klávesy, menší na baterky, a pak ty, které si beru na koncerty. Neumím si představit, že když už jdu hrát před diváky, že bych necvičil, že bych tam jen tak přijel a třeba na nějakých místních slavnostech zahrál, aniž bych se na to pořádně připravil. Hlavně, mám okolo sebe neuvěřitelné pianisty, jako je Honza Uvira, který je fakt možná i nejlepší pianista v Čechách a můj dobrý kamarád. Vím, jak on se hudbě věnuje, a já bych si také nedovolil být nepřipravený. Když jdeš na koncert, tak to je o spojení, jednak řemesla, dřiny, jednak o souznění, které mezi muzikanty je.
Studoval jsi v Brně. Jak vzpomínáš na svá studia?
V Brně jsem si to užil! Bylo to divoké. Moc jsem toho nenaspal. Mnohokrát jsme třeba jamovali nebo se bavili do rána o věcech, co nás v té době zajímaly. Tehdy jsem také na rok školu opustil a po roce se vrátil do jiného ročníku. Tam jsem poznal osobu, se kterou jsem trávil těch pět let a která mi také předala spoustu věcí, ze kterých čerpám ve své tvorbě dodnes, a máme se rádi tady tím způsobem stále.
A co jsi ten rok dělal?
Pokoušel jsem se uživit herectvím a začal jsem chodit na castingy. A vyšel mi hned první. Když si na to vzpomínám, byl jsem plný mladistvé energie, ale to soukolí kolem castingů se snaží z herců vysát co nejvíc života. Časem mi ty reklamy přestaly dávat smysl, protože mi to přišlo hrozně povrchní.
Kdy se ti tedy začaly ozývat skutečné herecké nabídky?
To nebylo najednou, ale asi rok po tom, co jsem dokončil školu, díky představení Vojna a mír, které režíroval Michal Dočekal.
Pomohl ti Haďák zviditelnit se?
Určitě. Můj zjev je asi trochu specifický a na role typu českého Pepíka se asi moc nehodím. Bylo docela těžké to pochopit a zařídit se podle toho. Nějaká nabídka na nekonečný seriál byla, ale já si raději počkám na tu pravou roli, i když kolem mě krouží různé režie nebo producenti. Čekám na tu správnou a pravou chvíli. Haďák byl pro mne skvělá postava v tom příběhu, že byl veteránem z Afghánistánu. Ta role mi myslím seděla. Také je pro mne důležité, pokud hraji vztahovou dvojici, abych s partnerkou cítil alespoň nějaké propojení, jinak je to na sílu a nehraje se mi to dobře.
V herectví máš tedy teď pauzu?
Ne tak docela, ale je to teď vše pomalejší, což vítám. Je to velký rozdíl oproti natáčení Zoo, kde jsem fakt točil skoro každý den. A to už jsem byl docela utahaný. Můj osobní život musel trochu stranou. Takže teď ho mám zpět a užívám si to. A užívám si i to, že hudba přebírá žezlo života, a vše mi to dává ještě hlubší smysl.
Jsi teď zamilovaný, myslíš třeba někdy na to, že bys založil rodinu?
Tohle se úplně naplánovat nedá, ale kdyby se to stalo, byl bych šťastný. Cítím to tak poprvé. Zřejmě jsem dozrál do určitého místa, kde se cítím mnohem klidnější na tomto světě, a že už nepotřebuji nic moc nikomu dokazovat. I paradigma toho být lepší mě přestalo zajímat, protože mě zajímá být esenciální. Když se člověk učí rozpoznávat svoje strachy, tak vedlejším produktem toho rozpoznávání je to, že se stává esenciálnějším, že žije svoji esenci. A to mě zajímá. Už nepotřebuji být nejlepší verzí sebe sama. Mě prostě zajímá to, kdo je ten Šimon, který se vyzná v tom, čeho se bojí, a umí jít dál i přesto, že třeba ten strach má pořád. To je pro mě odvaha.
Míváš trému?
Někdy jo. Ale už je to takový jiný druh, už vím, že když zpívám, tak zpívám vždycky pro ducha, pro život, pro boha. Nemám pro to pojmenování, ale přirovnal bych to k tomu, že když něco dělám, tak to nedělám pro sebe na prvním místě, ale je to prostě vždycky pro ten život, pro ten dar života.
Někde jsi zmínil, že jsi prošel i obdobím, že jsi neměl třeba na jídlo…
No jasně, že neměl. Na existenční problémy mám ale své teorie, které trochu kolidují s dnešní realitou. Mě zajímají spíš způsoby soužití, kde mezi lidmi existuje synergie. Snažím se dávat co nejméně energie, peněz i pozornosti těm lidem, kteří peníze jen hrabou. K těm nemám žádný respekt, pro mne nemají žádnou autoritu. Pro mě to jsou jenom nenasytné děti. O tom je moje písnička Monopoly. I proto se snažíme jít v Ubuntu planet příkladem, spojovat se s jinými festivaly, nekonkurovat si tím toxickým finančním způsobem, ale pomáhat si navzájem a vytvářel tak atmosféru pospolitosti.
Šimon Bilina (31)
Výrazný český divadelní, televizní a filmový herec, zpěvák, textař a hudební producent. Narodil se v Příbrami. Širší veřejnosti se zapsal do povědomí především jednou z hlavních rolí (kpt. Adam „Haďák“ Hruška) v populárním televizním seriálu ZOO. Souběžně s herectvím úspěšně rozvíjí sólovou hudební kariéru pod křídly vydavatelství Supraphon.

