Říká si lovec pomíjivých okamžiků. A jeho tvorba je toho důkazem. „Je tu například jedna fotografie, která je velmi unikátní svou atmosférou. Na tomtéž místě jsem pořídil spoustu a spoustu dalších snímků, ale už se mi ho nikdy nepodařilo zachytit stejně. Měl jsem to štěstí, že jsem byl na pravém místě v pravý čas,“ potvrzuje Zdeněk Bureš.
Jako milovník přírody se nejčastěji toulá krajinou kolem Jimramova, Milov nebo mokřadních Rychtářek u řeky Svratky. A jak sám říká, nejraději má jaro, podzim a zimu. „Léto je na mě moc zelené, je to období, kdy není moc co fotit,“ popisuje.
Vedle klasické krajiny občas zabrousí i k makrofotografii. Jedním z exponátů výstavy je detailní záběr květu hvozdíku pyšného – silně ohrožené rostliny. „Na Vysočině roste jen na dvou nebo na třech místech. Jednu z těch lokalit znám, a tu si tak nějak hlídám a hýčkám si ji. Nikomu neříkám, kde je,“ usmívá se fotograf.
Zdeněk Bureš ale nefotí pouze Vysočinu. S kamarády fotografy občas vyrazí i na Šumavu. „Je to taková fotografická jízda. Vstáváme ve čtyři hodiny ráno, abychom stihli východ slunce. Je to občas dost náročné, ale stojí to zato,“ dodává.
Výstava v novoměstské nemocnici není jen estetickým zážitkem. Nabízí návštěvníkům únik od reality, připomínku toho, že svět za oknem má své vlastní tempo – pomalejší, klidnější, ale nesmírně bohaté na detaily, které často přehlížíme.
