Není muchomůrka jako muchomůrka
Odborně se tato muchomůrka nazývá muchomůrka červená (Amanita muscaria). Nejčastěji na ni narazíme od léta do podzimu. Jejím oblíbeným stanovištěm je kyselá půda pod břízami, smrky a borovicemi, a to od nížin až po horské polohy. V přírodě má mnoho „příbuzných“, např. muchomůrku zelenou, muchomůrku tygrovanou nebo muchomůrku růžovku. Některé druhy jsou prudce jedovaté (např. muchomůrka zelená), jiné jsou naopak jedlé, např. muchomůrka růžovka (lidově „masák“), která je oblíbená pro svou vynikající lahodnou chuť připomínající maso. Před konzumací však vyžaduje dostatečnou tepelnou úpravu.
Odkud se vzaly bílé puntíky
Bílé tečky na červeném klobouku nejsou pouhou dekorací. Když mladá muchomůrka vyrůstá ze země, je celá zabalená do takzvaného závoje (odborně velum universale) – vypadá trochu jako malé bílé vajíčko. Jak houba postupně roste a klobouček se rozpíná, tato bílá blána praská a její zbytky zůstávají na klobouku právě v podobě známých bílých puntíků. Pokud však přijde vydatný déšť, může tyto puntíky smýt – a na světě je oranžová nebo červená houba, která nezkušeného houbaře snadno zmate.
Muchomůrka červená nežije v lese jen tak pro sebe
Je to tzv. mykorhizní houba. To znamená, že žije v symbióze s dalšími druhy rostlinné říše – pod zemí vytváří partnerství s kořeny stromů – nejčastěji bříz, smrků a borovic. Zjednodušeně řečeno, houba předává stromu vodu a minerály, které svými jemnými vlákny pomáhá stromu získávat z půdy. Strom jí na oplátku poskytuje cukry, které vyrobil fotosyntézou. Pokud tedy vidíte krásnou muchomůrku, vidíte jen nadzemní „plod“ rozsáhlé sítě jemných houbových vláken ukrytých v půdě.
Jed, který nezabíjí, ale opájí
Přestože je muchomůrka červená symbolem smrtelně jedovaté houby, její toxicita bývá mezi lidmi poněkud přeceňována. Rozhodně ji však nekonzumujte. Požití může totiž způsobit výraznou otravu s poruchami vědomí a vnímání. (Ve srovnání s její nenápadnou příbuznou muchomůrkou zelenou má jiný typ účinku a otravy mají zpravidla jiný průběh.)
Hlavními účinnými látkami jsou kyselina ibotenová a muscimol. Tyto látky působí přímo na centrální nervový systém. Otrava se projevuje tzv. neurotoxickým syndromem:
- První fáze: Nevolnost, pocity tepla, závratě.
- Druhá fáze: Stav podobný těžké opilosti, zmatek, euforie nebo naopak úzkost, zrakové a sluchové halucinace a poruchy vnímání prostoru a času.
- Třetí fáze: Útlum, hluboký spánek a zmatenost po probuzení.
Co mají mouchy společného s muchomůrkou
Prameny i lidová tradice potvrzují, že v minulosti se její kloboučky namáčely do mléka (často oslazeného, aby mouchy více lákalo) a používaly se jako přírodní past na mouchy. Obsažené látky mouchy omámily, ty spadly do mléka a utopily se. A takto pravděpodobně vznikl název „muchomůrka“ (z původního spojení slov moucha a mořit = hubit, trávit, zabíjet).
Když jsme našli muchomůrky, musí růst i praváci a jiné hřiby
Zdaleka neplatí, že jedovaté a jedlé houby vyrůstají současně, a dokonce ve své blízkosti. Každý druh houby má trochu jiné nároky na mikroklima a půdu. Zatímco muchomůrce červené se mimořádně daří v kyselejších půdách pod břízami, smrky či borovicemi (často i v chudších půdách), hřiby, křemenáče nebo babky mohou vyžadovat jinou vlhkost, odlišné složení půdy nebo jiné dřeviny v okolí.
Mohlo by vás zajímat
Různé druhy hub reagují také na srážky a změny teplot s různým zpožděním. Některé druhy „vyskočí“ hned pár dní po dešti, jiné potřebují, aby podloží proschlo, nebo naopak déle nasávalo vláhu.
