Historie
První písemná zmínka o Libštejně pochází z roku 1367. Panství získal ve 14. století Oldřich Tista z Hedčan, který hrad založil někdy kolem roku 1360. A právě roku 1367 se poprvé psal ve svém přídomku jako pán z Libštejna. Jeho syn a synovi potomci používali přídomek Tistové z Libštejna také.
Avšak koncem 14. století hrad z neznámých důvodů přešel do majetku Albrechta staršího z Kolovrat. Od té doby tedy hrad vlastnili Kolovraté. Dějiny hradu v souvislosti s husitskými válkami jsou v pramenech popisovány různě. Každopádně se zdá, že husité dlouhodobě obléhali hrad a nakonec s Bedřichem a Hanušem z Kolovrat uzavřeli dohodu, kdy hrad bratrům zůstal, ale museli se přidat na husitskou stranu. Další potomek, Beneš z Kolovrat, mocensky ovládal celý kraj a drobní šlechtici působili v jeho službách.
Mohlo by vás zajímat
Další z Kolovratů, Albrecht, zemřel v roce 1510 bez potomků a Libštejn zdědili jeho nevlastní synové Jan a Bernard z Valdštejna – a hrad tak po letech přešel do držby Valdštejnům. Posledními skutečnými obyvateli hradu se stali Jan Vojtěch a Jan Vilém z Valdštejna. Brzy po roce 1576 se vystěhovali. Hrad začal rychle chátrat, roku 1590 je již uváděn jako pustý.
Od roku 1964 je zřícenina hradu chráněna jako kulturní památka. Býval to prý hrad ne příliš velký, ale pevný – o tom svědčí věž, která se zachovala jako nepřehlédnutelný bod v krajině.
Pověst o zakletém rytíři
Jeden z pánů hradu Libštejna se rozkmotřil s rytířem, který měl tehdy v držení hrad Krašov, a to kvůli statku, který stál na pomezí jejich panství. Libštejnský pán jednoho dne přitáhl ke Krašovu, vyloupil jej za nepřítomnosti rytíře, a jeho rodinu uvrhl do temného sklepení na Libštejně.
Rytíř si to samozřejmě nenechal líbit, přitáhl k Libštejnu a skryl se pod hradbami. Jeden z jeho zbrojnošů přelezl hradby a hrad zapálil. Rytíř zajal libštejnského pána a nutil jej, aby mu vydal jeho rodinu. Ale ouha! V přítmí sklepení již viděl jen mrtvoly svých blízkých. Poručil tedy, aby byla přivedena rodina jeho soupeře a také uvrhnuta do vězení. Libštejnský pán se však na něj vrhl, vyrval mu meč, kterým ho proklál a chtěl uprchnout. Ale krašovští ho dostihli, zabili a vyhubili i jeho rodinu.
Tento krvavý příběh odvál čas, ale lidé pod hradem i tak často slýchali nářek a sténání obětí. A v rozvalinách hradu se v čase Velikonoc zjevovaly přízraky mrtvého pána a jeho ubité paní. Jednou pod hradem oral sedlák, právě ve velikonočním čase. Najednou vzhlédl od pluhu a uviděl před sebou stát rytíře.
Ten mu sdělil, že je zakletý libštejnský pán a čeká na dobrou duši, která ho i jeho rodinu vysvobodí z prokletí. Oznámil, že si vybral onoho sedláka a přijde si pro něj kolem půlnoci. Jak řekl, tak učinil. K půlnoci zabušil na dveře statku a pobídl sedláka, aby se vyšvihl na jednoho z koní, které přivedl. Varoval jej, že pojedou na hrad Libštejn, ale aby se nelekal ničeho, co cestou uvidí a hlavně nepromluvil ani slovo, jinak bude jejich cesta marná.
Když se však objevily ve tmě hrozné příšery, sedlák přece zabědoval. Rytíř mu však řekl, že přijde opět po roce a znova spolu zkusí novou jízdu. Tentokrát sedlák obstál a rytíř mu již na Libštejně objasnil, že muž hospodaří právě na statku, kvůli němuž vznikl spor s krašovským rytířem. Nyní si přál, aby kosti jeho blízkých sedlák řádně pohřbil. A tak se sedlák chopil lopaty, uložil kosti do hrobu a pomodlil se za duše mrtvých. Tu se před ním objevila bílá postava – byl to duch zavražděné libštejnské paní, která sedlákovi pokynula a ukázala na poklad ve zdi. Vybídla ho, aby si vzal tolik, kolik jen unese.
Ráno vysílenému sedlákovi vše připadalo jako sen – jenom zlato a stříbro v kapsách, to bylo skutečné bohatství. A tak svůj statek zvelebil tak, že byl ve vsi ze všech nejlepší.
