Dokonale uzpůsobení
Čím více o žralocích víme, tím větší může být náš obdiv nad tím, jako dokonale jsou uzpůsobeni pro svůj život. Mylné představy o žralocích po staletí znemožňovaly pochopit jejich postavení v přírodním řádu. Dnes je nám již známo, jak dokonale žraloci vnímají své prostředí. Úspěšně osídlili širé oceány, okolí korálových útesů a mělčiny podél pobřeží, a dokonce i sladkou vodu některých jezer a řek.
Žraloků je 250 – 350 druhů a vědci je řadí do 20 čeledí. Všechny druhy, kterých se lidé obávají, patří do řádu Galeiformes, který zahrnuje 12 čeledí. Patří do něj i nejobávanější druh ze všech, žralok lidožravý (Carcharodon carcharias), největší druh z těch, kteří napadají člověka. V průměru dosahuje kolem tří metrů, nejdelší ulovený jedinec měřil 10,6 metrů. Jeho dva, mnohem větší vzdálení příbuzní, až osmnáctimetrový žralok velrybí a žralok obrovský, jsou největší žijící paryby, které však pouze spásají plankton a hejna rybiček.
Do čeledi žraloků sleďových (Lamnidae) patří skuteční vládci hlubin oceánu. Vedle žraloka lidožravého sem náleží i žralok mako, tichomořský žralok sleďový a žralok liškoun, kteří všichni napadají plavce. Do čeledi Carcharinidae náleží i další útočné druhy, jako jsou žralok tygří a žralok dlouhoploutvý.
Výborní plavci
Všichni žraloci z obou čeledí jsou mimořádně dobří plavci. Lehké zploštění hlavy a kulatý průřez těla jistě přispívají k rychlosti jejich pohybu. Ovšem přesto raději číhají na kořist v záloze a vyrážejí za ní sprinterským tempem, až když je dostatečně blízko. Ploutve žraloků jsou trvale v poloze kolmo k tělu. Prsní ploutve jsou pevně namířené do stran jako křidélka a využívají vztlak vody. Ten je důležitý, neboť paryby nemají plynový měchýř, do něhož většina ryb uvolňuje z krve plyny a jehož pomocí ovládá vznášivost. Žralok musí na rozdíl od ryb kombinovat funkci prsních ploutví s pohybem vpřed, aby získal potřebný vztlak a neklesal dolů. Žraloci mají větší specifickou hmotnost než mořská voda, ale někdy ji snižují tím, že v játrech hromadí tuky o nízké specifické hmotnosti.
U některých žraloků vyplňují dva jaterní laloky většinu délky tělní dutiny. Zásoby tuku jsou důležitým zdrojem energie pro žraloka, který delší dobu hladoví – kupříkladu když se samec připravuje k páření nebo když je samice březí. Dokud se vitamín A nevyráběl uměle, lovili rybáři žraloky pro tento cenný produkt získávaný z oleje v jejich játrech.
Zubatá kůže
Dokonalý tvar žraloků, funkční stavba jejich těla a ploutví, vzbuzují závist návrhářů ponorek. Bylo vypočteno, že žralok spotřebuje pro pohyb vodou na kilogram své hmotnosti jen šestinu energie, kterou by spotřebovala obdobně velká ponorka. Mohlo by se zdát, že drsná kůže žraloka zmenší účinek dokonale proudnicového tvaru jeho těla. Rybáři, kteří manipulují s kůžemi ulovených žraloků, často trpí nepříjemnými odřeninami. Umělečtí truhláři dříve užívali žraločí kůži pro hlazení povrchu dřeva. Na rozdíl od většiny pravých ryb nemají totiž žraloci ploché destičkovité šupiny, ale jejich kůže je pokryta množstvím tzv. plakoidních šupin, které mají drobné zoubky. Dřeňové dutiny zoubků jsou zevně kryty vrstvou skloviny zvané vitrodentin. O žralokovi můžeme bez přehánění říci, že jeho tělo je pokryto ve skutečnosti zuby.
Opravdové zuby
Opravdové žraločí zuby se ideálně hodí pro uchopení a oddělení sousta z kořisti. Známe však několik výjimek, kdy žraloci mají i zuby vhodné k drcení potravy – patří mezi ně žralok různozubý čili plochozubec australský, který se živí měkkýši žijícími na mořském dně.
Mohlo by vás zajímat
Obvykle mají žraloci šídlovité zuby vhodné pro zachycení kořisti a trojúhelníkovité pro její porcování. Zuby žraloků nejsou vklíněny do čelistních jamek, ale jsou poměrně volně uloženy ve vrstvě pojivové tkáně, jejíž podstatnou součástí je kolagen, druh vláknité bílkoviny. Za touto používanou řadou zubů je pět až šest řad zubů zásobních. Když žralok přijde o zub, zásobní zub se posune dopředu a vyplní vzniklou mezeru.
Lidé a žraloci
Žralok lidožravý pluje ve vodách oceánů a dříve se stávalo, že se přiblížil k pobřeží jen zřídka. Jen málo plavců, kteří se setkali s tímto žralokem, třeba i s malým exemplářem, o tom může vyprávět. Australan Rodney Fox se v roce 1963 koupal v moři a náhle se stal terčem útoku žraloka lidožravého. Zachoval si ale duchapřítomnost, vypíchl žralokovi oči a vyvázl jen s rozdrásaným tělem. Nebyl by ale zůstal naživu, kdyby se setkal se skupinou žraloků rozdrážděných přítomností kořisti. V takové situaci se totiž opětovně vrhají na oběť, narážejí do sebe a rvou maso i jeden ze druhého, protože ztratí schopnost jakékoli kontroly. Jsou známy i případy, kdy zranění žraloci požírali své vlastní vnitřnosti tak dlouho, dokud nezahynuli. Příslušníci jejich vlastního druhu je pak rozervali na kousky.
