Hora, která nedávala lidem spát
Mount Everest je jméno, které v sobě dodnes ukrývá zvláštní přitažlivost i respekt. Nejvyšší hora světa se tyčí do výšky 8 848 metrů nad mořem a po desetiletí představovala jednu z největších výzev lidského dobrodružství. Mnozí se ji pokoušeli zdolat, někteří se dostali neuvěřitelně blízko vrcholu, jiní už se z jejích svahů nikdy nevrátili. V roce 1953 se však osud hory konečně změnil. Na její vrchol vystoupili dva muži, které spojovala nejen odvaha a zkušenosti, ale také mimořádné odhodlání.
Edmund Hillary pocházel z Nového Zélandu a horolezecké zkušenosti získával především v Jižních Alpách. Když se v roce 1951 zúčastnil průzkumné výpravy do Himálaje, poprvé poznal také jihovýchodní přístupovou cestu k Everestu. Musel přitom překonávat mimořádně nebezpečný ledopád Khumbu, obrovskou masu pohybujícího se ledu, rozbrázděnou hlubokými trhlinami a vysokými ledovými věžemi. Právě tudy měla později vést jedna z nejdůležitějších částí cesty na vrchol.
Tenzing Norgay měl k nejvyšší hoře světa ještě osobnější vztah. Vyrůstal v oblasti Khumbu, v kraji obývaném Šerpy, pro něž byl Everest součástí každodenního života i duchovního světa. Už ve 30. letech 20. století se účastnil britských výprav jako vysokohorský nosič a postupně se vypracoval mezi zkušené horolezce. V roce 1952 se připojil ke švýcarské expedici, s níž se dostal až do výšky přibližně 8 600 metrů. Společně se švýcarským horolezcem Raymondem Lambertem tehdy dosáhli výšky, kterou do té doby nikdo nepřekonal. Na vrchol jim přesto síly nestačily. Nedostatek zásob, kyslíku a vyčerpání je nakonec přiměly k návratu.
Britská výprava připravuje cestu k vrcholu
Po švýcarském neúspěchu bylo zřejmé, že Everest už nemusí být nedosažitelný. Britové proto v roce 1953 zorganizovali rozsáhlou expedici pod vedením plukovníka Johna Hunta. Jejím cílem nebylo pouze znovu vystoupat co nejvýše, ale tentokrát skutečně dosáhnout vrcholu. V dubnu dorazili horolezci do oblasti pod jižní stěnou hory a vybudovali základní tábor u ledopádu Khumbu. Odtud začalo postupné budování dalších výškových táborů. Bylo nutné připravit bezpečnější průchod ledopádem, přenášet zásoby, kyslíkové přístroje, potraviny i další vybavení a zajistit místa, kde si členové výpravy mohli odpočinout a postupně zvykat na stále řidší vzduch.
Nebyla to práce pro několik jednotlivců. Na úspěchu se podíleli desítky lidí, zejména Šerpové jako nosiči a horolezci, kteří pomáhali dopravovat materiál do stále větších výšek. Každý další tábor znamenal nový krok k cíli, ale také další nebezpečí. Ledovec se neustále pohyboval, trhliny se otevíraly a ledové věže se mohly kdykoli zřítit. Přesto se podařilo vybudovat cestu, která umožnila pokračovat vzhůru.
Mohlo by vás zajímat
První vážný pokus o dosažení vrcholu podnikli 26. května Tom Bourdillon a Charles Evans. Dostali se až na Jižní vrchol, odkud je od nejvyššího bodu Everestu dělilo už jen přibližně sto výškových metrů. Jejich kyslíkové přístroje však začaly selhávat a horšící se podmínky jim nedovolovaly pokračovat. Přestože byli tak blízko, museli se obrátit zpět. Zanechali za sebou mimořádný výkon, který ostatním ukázal, že vrchol je skutečně na dosah.
Hillary a Tenzing se vydávají na cestu
Nyní přišla řada na Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye. Dne 28. května jim několik dalších členů výpravy pomohlo vybudovat poslední, devátý tábor ve výšce přibližně 8 500 metrů. Bylo to místo, odkud se měli následujícího rána pokusit o závěrečný výstup.
Noc, která měla předcházet největšímu okamžiku jejich života, nebyla rozhodně klidná. Oba muži se tísnili v malém stanu, který ohrožovaly prudké poryvy větru. Dýchali kyslík z přístrojů, snažili se doplňovat tekutiny a jedli skromné zásoby, mimo jiné sardinky a další konzervované potraviny. Ráno 29. května 1953 se konečně vydali vzhůru. Vyšli kolem půl sedmé, ale hned na začátku je zdržela nepříjemná komplikace. Hillarymu přes noc zmrzly horolezecké boty natolik, že je musel dlouhé hodiny zahřívat, než je dokázal obout a připravit k výstupu. Každá ztracená minuta přitom znamenala další únavu a ubývající čas, který mohli strávit na cestě vzhůru.
S těžkými batohy a kyslíkovými přístroji pokračovali dál. Kolem deváté hodiny dosáhli Jižního vrcholu. Zdálo se, že nejtěžší mají za sebou, ale před nimi se stále zvedal nebezpečný hřeben, jehož úzká hrana byla lemována hlubokými srázy. Stačilo jediné uklouznutí a následky mohly být tragické. Pak se před nimi objevila skalní překážka vysoká přibližně dvanáct metrů, pokrytá sněhem a ledem. Hillary se pokusil najít cestu vzhůru úzkou štěrbinou mezi skálou a ledovou stěnou. S velkým úsilím se nakonec dostal na její horní okraj a pomohl za sebou také Tenzingovi. Tato skalní bariéra se později proslavila pod názvem Hillaryho schod. Po celá desetiletí představovala jednu z nejobávanějších překážek na klasické výstupové trase.
Dva muži konečně stojí na vrcholu světa
Kolem půl dvanácté dopoledne se stalo něco, o čem celé generace horolezců jen snily. Edmund Hillary a Tenzing Norgay dosáhli vrcholu Mount Everestu. Byli prvními lidmi, jejichž výstup na nejvyšší horu světa je spolehlivě doložen. Na vrcholu se zdrželi pouhých patnáct minut. Hillary vytáhnul fotoaparát ukrytý pod košilí, aby ho chránil před mrazem, a vyfotografoval Tenzinga s cepínem a vlajkami. Právě tento snímek se stal jednou z nejslavnějších fotografií v dějinách horolezectví. Tenzing zase vyhloubil ve sněhu malou jamku a vložil do ní čokoládu a sladkosti jako buddhistickou oběť bohům. Hillary přidal malý kříž, který mu předal vedoucí expedice John Hunt.
Úspěch, který obletěl celý svět
Zpráva o zdolání Everestu dorazila do Velké Británie právě 2. června 1953, v den korunovace královny Alžběty II. Načasování nemohlo být symboličtější. Britská expedice slavila mimořádný úspěch a událost se okamžitě stala jednou z nejsledovanějších zpráv tehdejšího světa. Edmund Hillary se dočkal velkého uznání. Byl povýšen do rytířského stavu a v dalších letech se věnoval mimo jiné výzkumným a objevitelským cestám do Antarktidy. V roce 1958 vedl novozélandskou část výpravy, která jako první po mnoha desetiletích dosáhla jižního pólu po souši pomocí motorových vozidel.
Tenzing Norgay získal britskou Medaili Jiřího (George Medal) a stal se uznávanou osobností nejen v Nepálu a Indii. Své další roky věnoval především rozvoji horolezectví a podpoře mladých horolezců. Jeho jméno se stalo symbolem odvahy a schopností Šerpů, bez jejichž pomoci by si dobývání Himálaje bylo jen těžko představitelné. Dlouho se také diskutovalo o tom, kdo z dvojice stanul na vrcholu jako první. Tato otázka měla v tehdejší době i politický rozměr. Oba muži se však dohodli, že nebudou pořadí zveřejňovat, protože úspěch považovali za společné dílo. Teprve později Tenzing ve svých vzpomínkách potvrdil, že jako první vystoupil na samotný vrchol Hillary. Ani tím však jejich přátelství neutrpělo.
Jejich příběh totiž nikdy nebyl jen o tom, kdo byl první. Byl především o spolupráci, důvěře a schopnosti spolehnout se jeden na druhého v okamžiku, kdy jde skutečně o život. Mount Everest od té doby zdolaly stovky dalších horolezců, ale jména Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye zůstávají navždy spojena s okamžikem, kdy se zdánlivě nemožný sen stal skutečností.
