Existuje vysvětlení? Teorií je několik
Třeba se procházíte v parku a vidíte pána jdoucího s vlčákem. V ten jediný moment jste si jisti: „Tohle přesně už jsem jednou zažil!“ Je to jen prchavé, rychle to odezní. Takovému zážitku se říká déja vu z francouzského výrazu pro „již viděno“. Týká se to všech oblastí našeho života, někdy zažijete několik těchto zážitků dokonce po sobě. Otázka zůstává, čím je to způsobeno. Z hlediska statistiky prý až dvě třetiny lidí už několikrát v životě tento pocit zažili.
Je jasné, že nějaké vědecké vysvětlení by bylo obecně pro výzkum mozku důležité – možná by se tím ozřejmilo, jak vznikají klamné představy či jak mozek vlastně zpracovává realitu.
Problémem je, že tento zážitek se objeví zcela nečekaně a na prchavý okamžik. Přesto existuje o tomto jevu asi 30 teorií. V zásadě jde o dva typy řešení: jedna skupina badatelů se domnívá, že jde o chybnou funkci mozku, druhá část badatelů je toho názoru, že jde o reálné vzpomínky.
Kdo má pravdu?
Kupříkladu se údajně podařilo prokázat, že u lidí, kteří trpí epilepsií nebo demencí, se pocit déja vu objevuje častěji. Také je výskyt tohoto fenoménu častější ve stresu nebo po požití určitých medikamentů. To vše by naznačovalo na chvilkovou chybnou reakci mozku.
Oproti tomu – další teorie tvrdí, že je tento pocit založen na nějaké vzpomínce, sice reálné, ale neuvědomělé. Třeba je to letmý smyslový vjem. Možná, že jste pána se psem už několik sekund předtím zaznamenali, ale nezaregistrovali uvědoměle.
Parapsychologové zase spojují déja vu se zážitky z minulých životů. Je to možné?
Průzkumy
Nejrůznější průzkumy ukazují, že frekvence těchto zážitků se zvyšuje v závislosti na vzdělání, finanční situaci a možnostech cestování. Ale nemusí tomu být tak. Zkrátka bohaté smyslové vjemy, které ale na nás mohou působit kdekoliv a při čemkoliv, rozšiřují nás duševní horizont. Je to tedy záležitost živé představivosti a fantazie?
Mohlo by vás zajímat
O výzkum se tedy pokoušejí jak neurologové, tak psychologové či parapsychologové, a to již celá desetiletí. Vzdor tomu opravdu věrohodné vysvětlení, a to navzdory nynějším moderním metodám výzkumu mozkové činnosti, nenabízejí.
Je možné, ne-li pravděpodobné, že vzhledem ke komplikovanosti lidského mozku se překrývá hned několik možných příčin tohoto pocitu. Pes, hnědá barva, šum v parku – nepatrným nervovým spojem lze vše zkombinovat a uvést nás v přesvědčení, že to už jsme zažili. Ale je toto vysvětlení skutečně uspokojivé?
