Nastal soumrak císařství
Psal se rok 1908. Do Pekingu do Zakázaného města přivedli dvouletého chlapce, který se jmenoval Henry Pchu-i. O několik dní později byl posazen na dračí trůn a prohlášen za „Syna nebes“, císaře celé Číny. Zároveň však byl tím nejosamělejším chlapcem na světě. Jen několik týdnů předtím zemřel Kuang-sü, dosavadní císař z dynastie Čching. Jeho manželka, mocná Cch´si, vládla už jen velmi krátce, ale stačila určit následníka trůnu. Otce malého chlapce, Cai-fenga, jmenovala princem regentem.
A tak počínaje 13. listopadem 1908 vládl Pchu-i jako císař Süan-tchung. Jako špatné znamení se vykládalo, že při korunovaci naříkal a křičel, že chce domů.
Doba byla velmi neklidná a v důsledku stále častějších lidových nepokojů a protestů musel nakonec malý císař 12. února 1912 abdikovat. Čína se stala republikou.
Jak se žije ve zlaté kleci
Pchu-i směl i nadále sídlit v paláci v Zakázaném městě v Pekingu, vládním výnosem mu bylo dokonce přislíbeno vlídné zacházení a velkorysé životní zajištění. A tak vyrůstal za vysokými zdmi paláce s vědomím, že je někým výjimečným. Trvale mu byl nablízku velký doprovod.
1. prosince 1922 se poprvé oženil, a to hned se dvěma ženami najednou: hlavní manželkou se stala Wan-žung, vedlejší Wen-siou. Avšak oběma ženám začal život v odtržení od okolního světa připadat velmi brzy jako nesnesitelný. Wen-siou se rozvedla a rozhodla se stát učitelkou, Wan-žung nejprve řešila problém kouřením velkých dávek opia a budila pohoršení aférkami se sluhy, v roce 1927 se jí podařilo konečně ze Zakázaného města uprchnout. Novou manželkou se tedy stala sedmnáctiletá Tchan Jü-ling. Tuto nevěstu, která se o Pchu-iho starala, si bývalý císař velmi oblíbil. Neštěstí ale nechodí po horách – Tchan Jü-ling v pouhých čtyřiadvaceti letech zemřela na tyfus. Pchu-i, který svou ženu opravdu miloval, opatroval až do vysokého věku urnu s jejím popelem.
Opravdu se stal vězněm
V Číně však došlo k dalším povstáním a císař raději opustil Peking. Přebýval nejprve na japonském velvyslanectví, pak v oblasti Tiencin, kde mohl pod japonskou ochranou vést nadále privilegovaný život.
V roce 1932 obsadila Mandžusko (severovýchodní Čína) japonská armáda a prohlásila tuto oblast za stát Mandžukuo. Pchu-i tam byl korunován císařem, ale vláda nad japonským loutkovým státem opět netrvala dlouho.
Mohlo by vás zajímat
Na konci druhé světové války se totiž do Mandžuska dostala sovětská armáda. Císař byl zatčen. Nadále s ním bylo zacházeno jako s významnou osobou, ale nebyl mu umožněn kontakt s okolním světem. V roce 1949, kdy v Číně převzali moc komunisté, jim byl císař předán. Pchu-i byl nadále vězněn, ale s privilegovaným zacházením byl konec.
Uvědomme si, že byl dosud zvyklý na nepředstavitelný luxus. Nyní se dělil o celu s dalšími pěti vězni. Byl podroben převýchově a zdá se, že tato strategie dosáhla úspěchu – byl propuštěn z vězení.
Postupně z něj byl „běžný občan“
Od té doby měl pracovat jako zahradník v botanické zahradě v Pekingu. Císaři se práce dokonce i zalíbila. 30. dubna 1962 se také oženil se sedmatřicetiletou zdravotní sestrou Li Šu-sien. Svatební hosté dorazili ve zvláštní skladbě, která koneckonců odrážela běh čínských dějin – byli tam členové císařské rodiny, zástupci komunistické strany i kolegové ze zahradnictví.
V císařově životě nastalo v podstatě šťastné období. Ale pak přišla další rána: brzy po svatbě mu byla diagnostikována rakovina ledvin.
I politická situace se měnila a začala být pro Pchu-iho nebezpečná: s počátkem kulturní revoluce, kterou vyhlásil Mao Ce-tung, se stal jako ztělesnění císařství terčem útoků. Dokonce samotný Mao Ce-tung se jej zastal a veřejně vystoupil proti vlně nenávisti vůči bývalému císaři.
Útoky ale neustaly a jeho zdravotní stav se také stále zhoršoval. 16. října 1967 večer, kdy byl hospitalizován v nemocnici, dostala jeho žena od lékařů zprávu, že manžel asi nepřežije noc. Bděla společně s několika dalšími členy rodiny u jeho lůžka a Pchu-i skutečně v půl třetí ráno vydechl naposledy.
Vznikl slavný film
Pchu-i se opět stal středem pozornosti po letech, kdy italský režisér Bernardo Bertolucci natočil v roce 1987 snímek Poslední císař. Dočkal se vysokého ocenění v podobě devíti Oscarů a světového věhlasu.
