Gestapo přijímá telefonát
Časně ráno 4. srpna 1944 byl na velitelství gestapa v okupovaném Amsterodamu přijat údajně anonymní telefonát. Prý neznámý hlas oznámil, že v domě č. 263 na břehu kanálu Prinsengracht se skrývají Židé. Během několika hodin důstojníci dům prohledali a za kancelářskými regály objevili vstup do tajných místností, kde se Frankova rodina ukrývala už 25 měsíců.
Všichni byli zatčeni a převezeni do vězení Weteringschans. O několik týdnů později je deportovali do Osvětimi – posledním transportem, který z Nizozemska směřoval do vyhlazovacího tábora.
Patnáctiletá Anna si během těch dvou let psala deník, který po válce odhalil nejen její každodenní život v úkrytu, ale i obrovskou vnitřní sílu. Konce války se nedožila – její zápisky se však staly trvalým svědectvím o utrpení milionů.
Policie zahajuje pátrání
V roce 1947, po vydání Deníku Anny Frankové, se začalo znovu mluvit o tom, kdo Frankovy prozradil. Nizozemská policie zahájila pátrání v lednu 1948. Prvním podezřelým byl vrchní skladník Wilhelm van Maaren, který pracoval pod úkrytem Frankových. Ačkoli jeho chování vyvolávalo podezření, vinu popřel a byl propuštěn.
Další vyslýchanou byla uklízečka Lena Hartogová. Měla se svěřit známé, že ví o lidech ukrytých v domě, a bála se, že ji Němci potrestají, pokud nic neoznámí. Její výpověď však zůstala neurčitá a policie ji už znovu nepředvolala. Po čtyřech měsících bylo vyšetřování ukončeno – bez výsledku.
Simon Wiesenthal znovu otevírá případ
V šedesátých letech se případem začal zabývat slavný lovec nacistů Simon Wiesenthal. V roce 1963 vypátral Karla Silberbauera – důstojníka gestapa, který na zatčení dohlížel. Silberbauer přiznal, že akce proběhla velmi rychle, což naznačovalo, že volající byl důvěryhodný informátor. Tvrdil ale, že s ním osobně nemluvil.
Zároveň vyvrátil domněnku, že udavačem byl van Maaren. Když ani Wiesenthal nedospěl k žádnému závěru, případ znovu utichl – až do začátku 21. století.
Vyšetřovatelé odhalují jméno udavače
V roce 2002 přinesl nový průzkum překvapivé zjištění. Britská badatelka Carol Ann Lee označila za udavače muže jménem Anton (Otto) Ahlers – obchodníka, který znal Ottu Franka. Ahlers byl známý svým antisemitismem a dříve udržoval dobré vztahy s německými okupanty.
Mohlo by vás zajímat
Když v létě 1944 jeho podnikání zkrachovalo a ztratil přízeň gestapa, rozhodl se situaci obrátit ve svůj prospěch. Nacisté tehdy nabízeli 40 zlatek za každého odhaleného Žida – a v úkrytu se skrývalo osm lidí. Odměna 320 zlatek mohla pro zoufalého Ahlerse znamenat záchranu.
Zradil je za pár zlatek
Podle svědectví Ahlersovy rodiny o úkrytu Frankových věděl od začátku. Po válce se údajně chlubil, že právě on je udal gestapu. Jeho bratr Casper později potvrdil, že Anton se prozrazením dokonce chlubil a doma uchovával svícen, který Frankovým ukradl. Podobně vypovídal i jeho syn, jenž řekl, že otec byl Ottou Frankem posedlý a neustále o něm mluvil.
Nizozemský ústav pro dokumentaci však později upozornil, že Ahlers mohl svou rodinu klamat a vinu si přisvojit, aby působil důležitěji. Jistý důkaz nikdy nebyl nalezen.
Otto Frank šíří odkaz své dcery
Otto Frank byl po válce jediný, kdo z rodiny přežil. Zatímco veřejnost hledala odpověď na otázku zrady, on se soustředil na šíření díla své dcery. Deník Anny Frankové se stal světovým bestsellerem – nejen pro svou upřímnost a lidskost, ale i proto, že příběh jedné dívky dokázal vystihnout osud milionů. Anna si zapsala 19. listopadu 1942: „Němci zvoní u každých dveří a ptají se, jestli tam nebydlí Židé… Večer ve tmě často vidím před sebou zástupy nevinných lidí s plačícími dětmi! Musejí jít a jít, žene je pár chlapů, zastrašují je a týrají, dokud téměř nepadnou. Nikdo není ušetřen. Staří, děti, nemluvňata, těhotné ženy, nemocní… všichni, všichni jsou na pochodu smrti.“
