Cesta padá z And do džungle
Začíná vysoko v bolivijských Andách, v sedle La Cumbre ve výšce kolem 4700 metrů. Vzduch je řídký, vítr ostrý a okolní krajina připomíná spíš pustou horskou planinu než místo, odkud se za několik hodin dostanete do vlhkých subtropů. Před cyklistou se přitom otevírá cesta, která během přibližně 64 kilometrů klesne o více než 3400 metrů.
Takzvaná Silnice smrti, známá jako Camino de la Muerte nebo Severní yungaská silnice, se zařezává do svahů And a míří směrem ke Coroicu. V některých místech je široká jen několik metrů. Nad jedním okrajem se zvedá skalní stěna, na druhém se otevírá prázdno. Zábradlí zde většinou nenajdete a prudké zatáčky často mizí v mlze nebo za skalním výběžkem. Kdysi přitom nešlo o turistickou atrakci. Byla to skutečná dopravní tepna.
Váleční zajatci vytesali cestu do skály
Silnice vznikala ve 30. letech 20. století, v době války mezi Bolívií a Paraguayí. Na její stavbě se významně podíleli paraguayští váleční zajatci. Cestu bylo nutné doslova vysekat do prudkých horských svahů, aby vzniklo spojení mezi La Pazem a níže položenými oblastmi Yungas.
Po desetiletí tudy projížděly autobusy, nákladní automobily i další vozidla. Problém představovaly nejen úzké úseky, ale také déšť, mlha, sesuvy půdy, padající kamení a vodopády, které v období dešťů mohou stékat přímo přes vozovku. Na cestě, kde vedle sebe sotva projedou dvě vozidla, přitom nebylo mnoho prostoru pro chybu. Není proto divu, že si vysloužila svou děsivou přezdívku. V roce 1995 ji dokonce Meziamerická rozvojová banka označila za nejnebezpečnější silnici světa. Tehdejší údaje hovořily o stovkách obětí ročně.
Nová silnice odnesla dopravu
Mohlo by vás zajímat
Dnes už ale obraz Silnice smrti vypadá trochu jinak. V roce 2006 byla dokončena nová, moderní silnice mezi La Pazem a oblastí Coroico. Má dva jízdní pruhy, asfaltový povrch, mosty, odvodnění i ochranné prvky a převzala téměř veškerou běžnou dopravu.
Stará cesta tak zůstala stranou hlavního provozu. A právě tehdy se její osud obrátil naruby.
Z někdejší smrtící dopravní tepny se stala vyhledávaná trasa pro horská kola. Každoročně ji sjíždějí tisíce dobrodruhů, kteří si chtějí vyzkoušet cestu, jejíž pověst už dávno překročila hranice Bolívie.
Cyklisté sjíždějí tam, kde řidiči umírali
Na první pohled může být jízda z vysokých And do zelených údolí nádherným dobrodružstvím. Krajina se během několika hodin dramaticky promění. Holé vysokohorské svahy postupně vystřídá vlhčí a teplejší prostředí Yungas, až se kolem cesty objeví bujná vegetace. Jenže krásná scenérie dokáže nebezpečí také zakrýt.
Pořád jde o úzkou horskou cestu bez běžných bezpečnostních prvků, s prudkými srázy a povrchem tvořeným kamením a blátem. Déšť může podmínky během chvíle zhoršit a zatáčky, které vypadají na fotografiích téměř romanticky, jsou při jízdě úplně jiným zážitkem.
Právě proto se většina turistů vydává na trasu s organizovanými skupinami a průvodci. Před cestou je důležité zkontrolovat vybavení, především brzdy, a nepřeceňovat vlastní schopnosti. Ani slavná přezdívka totiž není jen reklamním trikem.
Silnice mění tvář, ne pověst
Na cestě se dodnes objevují kříže a další připomínky lidí, kteří zde přišli o život. Připomínají dobu, kdy po úzké stezce denně proudily autobusy a nákladní vozy a jediná chyba mohla skončit pádem do hlubokého údolí.
Dnes je stará yungaská silnice mnohem klidnější. Stále však zůstává místem, kde se člověk může během jediného dne ocitnout v několika zcela odlišných světech – od mrazivých výšin And až po zelené subtropické údolí.
A právě kontrast mezi nádhernou krajinou a pověstí místa, kde se chyby neodpouštějí, dělá ze Silnice smrti jednu z nejpozoruhodnějších cest světa.



