Roh, který není kostí
Jméno nosorožce pochází z řeckých slov rhinos (nos) a keras (roh). Výstižnější pojmenování si lze představit jen stěží. Jeho nejcharakterističtějším znakem je totiž útvar vyrůstající přímo z nosní části hlavy. Na rozdíl od jeleního paroží nebo rohů některých kopytníků ale nejde o kostěnou strukturu. Nosorožčí roh tvoří především keratin, stejná bílkovina, z níž se skládají lidské vlasy a nehty nebo zvířecí drápy. Roh nemá kostěné jádro ani není pevně spojený s lebkou. Vyrůstá z kůže a během života se postupně zvětšuje. Nosorožci se s ním nerodí, mláďatům se nejprve objevuje jen drobný výrůstek. Pokud se roh poškodí nebo odlomí, může znovu dorůst, protože keratinová tkáň průběžně narůstá. Pro zvíře je důležitým nástrojem při obraně, soubojích s protivníky, ale také při získávání potravy.
Pět druhů obývá jen dva kontinenty
V současnosti žije na Zemi pět druhů nosorožců. Dva pocházejí z Afriky, další tři z Asie. Africkými zástupci jsou nosorožec tuponosý a nosorožec dvourohý, známý také jako černý. Oba mají zpravidla dva rohy, přičemž přední bývá výrazně delší. U některých jedinců může dorůst délky přes jeden metr.
Nosorožec tuponosý je největším žijícím druhem. Dospělí samci mohou vážit i více než dvě tuny a jejich mohutné tělo budí respekt. Jeho příbuzný, nosorožec dvourohý, je o něco menší a má výrazně špičatější horní pysk. Ten mu pomáhá otrhávat listy a větvičky z keřů a stromů. Naproti tomu tuponosý druh se živí především trávou, kterou spásá širokými ústy. Zajímavé je, že rozdíl mezi jejich anglickými názvy white a black rhino neznamená, že by se jeden druh vyznačoval bílou a druhý černou srstí. Oba jsou ve skutečnosti převážně šedí.
V Asii najdeme nosorožce indického, jávského a sumaterského. Indický druh má jediný roh a jeho tělo pokrývají charakteristické kožní záhyby, které připomínají mohutné pancéřové pláty. Díky nim působí ještě mohutněji než jeho afričtí příbuzní. Jávský nosorožec má rovněž jeden roh, ovšem u samic bývá velmi malý, případně zcela chybí. Nejmenším a zároveň nejchlupatějším zástupcem celé skupiny je nosorožec sumaterský. Na rozdíl od ostatních druhů má poměrně hustou srst a dva rohy.
Tlustá kůže nezaručuje nezranitelnost
Mohlo by vás zajímat
Nosorožci se mohou pochlubit mimořádně silnou kůží, která u některých částí těla dosahuje tloušťky několika centimetrů. Přesto není jejich tělo neproniknutelným pancířem. Kůže je citlivá na poranění a při soubojích mezi samci se mohou objevit hluboké rány. Kromě rohů používají zvířata také mohutnou hlavu a těžké tělo. Když se rozběhnou, dokážou vyvinout překvapivou rychlost, která může u některých druhů přesáhnout 50 kilometrů za hodinu.
Jejich zrak přitom není příliš dobrý. Nosorožci však mají velmi dobře vyvinutý čich a sluch, díky nimž dokážou vnímat okolí a rozpoznávat přítomnost dalších zvířat. Často se spoléhají na pachové značky a zvuky, které jim pomáhají komunikovat. Důležitou roli hraje také trus. Nosorožci si na určitých místech vytvářejí společná hromadiště, která mohou sloužit jako jakési pachové informační tabule. Z jejich vůně dokážou ostatní jedinci vyčíst, kdo se v okolí pohyboval.
Pověra o zázračném léku zabíjí
Nosorožci dnes čelí jedné z největších hrozeb, jaké kdy jejich skupina zažila. V některých asijských zemích se totiž stále věří, že rozemletý nosorožčí roh dokáže léčit horečku, bolesti nebo dokonce rakovinu. Jeho údajné léčivé účinky však nebyly vědecky prokázány. Keratin, z něhož je tvořen, nemá žádné zvláštní léčivé vlastnosti. Roh se navíc stal symbolem bohatství a společenského postavení. Jeho cena na černém trhu podporuje organizované pytláctví, které každoročně připravuje o život další zvířata.
Záchrana přichází, ale čas se krátí
Osud jednotlivých druhů je rozdílný. Některým populacím se díky přísné ochraně a cíleným záchranným programům podařilo znovu vzrůst, jiné se však ocitly na samotné hranici vyhynutí. Zvláště kritická je situace nosorožce jávského a sumaterského, jejichž volně žijící populace čítají už jen desítky jedinců. Nosorožec dvourohý je rovněž kriticky ohrožený, zatímco nosorožec indický se díky ochraně v Indii a Nepálu dokázal z nejhoršího období postupně vzpamatovat. Příběh nosorožců přitom není jen vyprávěním o vzácných zvířatech, která potřebují naši pomoc. Je také připomínkou toho, jak snadno může lidská chamtivost zničit miliony let přírodního vývoje. Mohutní obři, kteří kdysi obývali rozsáhlé části světa, dnes potřebují ochranu před tvorem, jenž se považuje za nejvyspělejšího obyvatele planety.
