Nejde nám o život, a přesto málem kolabujeme
Naštěstí nás takové tragédie nepotkávají každý den. Proč se tedy stresujeme, a často velmi silně, i v situacích, které nás nemusí nutně položit na lopatky? Nesplněný pracovní úkol, odřený blatník nebo hádka s tchyní. To přece nejsou věci, kvůli kterým se zboří svět. A přece – srdce nám chce vyskočit z hrudníku, v hlavě nám někdo demoluje mozek kladivem, pot se z nás řine v proudech a žaludek se chystá vyexpedovat právě pozřený oběd. Navíc kolegyně, která minulý týden řešila něco podobného, to zvládla skoro v pohodě. Tak, v čem je teda problém?
Pravěký poplach v moderní kanceláři
Odpověď se skrývá v naší evoluční výbavě. Naše tělo totiž nerozlišuje mezi šavlozubým tygrem a naštvaným nadřízeným. Ve chvíli, kdy vycítí ohrožení – ať už fyzické, nebo jen ohrožení našeho ega či jistot, spustí prastarý program „útok, nebo útěk“. Do krve se vyplaví adrenalin a kortizol, svaly se napnou a trávení se zastaví. Problém je, že v pravěku člověk před šelmou utekl, stresové hormony spálil pohybem a bylo po všem. Dnes ale sedíme u počítače nebo v dopravní zácpě, chemická bouře v těle nemá kudy odejít a my se doslova dusíme ve vlastní šťávě.
Naše myšlenky přilévají olej do ohně
Ještě větší podíl na naší zkáze má ale naše vlastní hlava. Přiznejme si to na rovinu: příčinu je nutno hledat v nás samotných. Ano, nesplněný úkol je komplikace, která si určitou míru nervozity zaslouží. Na pomyslné desetistupňové škále stresu (kde 10 představuje nejvyšší zátěž) jí můžeme přiřadit třeba hodnotu 4. Jenže nám se v tu chvíli roztočí v hlavě kolotoč úzkostných myšlenek: „Šéf mě vyhodí! Nenajdu novou práci!! Neutáhnu nájemné!!! Skončím na ulici!!!!“ Během pár vteřin si v hlavě promítneme celovečerní katastrofický film. Není divu, že tělo zareaguje stavy odpovídajícími blížícímu se infarktu. Na škále stresu jsme se posunuli na úctyhodnou hodnotu 8, tedy na dvojnásobek reality.
Jak to dělají ti, kteří se nezblázní
Kolegyně k totožnému problému zaujala poněkud odlišný postoj: „To budu mít asi tento měsíc po prémiích. Tak si půjdu zaběhat, ať ušetřím za večeři.“ Za večeři nakonec neušetřila, protože po běhání dostala vlčí hlad, ale zato v noci spala jako zabitá. A ráno už na problém skoro zapomněla. Na naší škále stresu se dostala sotva na bod 2. Nepřestala vnímat realitu, jen k ní nepřilepila žádné domněnky o budoucí zkáze. Navíc pohybem přirozeně odbourala stresové hormony a ušetřila své tělo bouřlivé reakce.
Zastavte včas vnitřního režiséra
Není tedy klíčové, co se nám stane, ale jaký příběh si k dané události okamžitě vymyslíme. Katastrofické scénáře nám totiž nepomáhají se na problém připravit – naopak nám kradou drahocennou energii, kterou budeme potřebovat na jeho skutečné řešení. Až se příště přistihnete, že vám kvůli maličkosti buší srdce až v krku, zkuste se na vteřinu zastavit a položit si jedinou otázku: Reaguji teď na to, co se skutečně děje, nebo jen na to, co si právě vymýšlím? Většinou zjistíte, že hoří jen ve vaší hlavě.



