Pavla Horníková
I když ji její fanoušci moc rádi vidí v televizi nebo ve filmu, Mahulena je duší herečka divadelní. A kdo z vás by ji rád viděl na divadelních prknech, má jedinečnou příležitost zhlédnout skvělou komedii Dámský krejčí s Ondřejem Sokolem v hlavní roli, v obnovené premiéře na jevišti Studia DVA.
Divadelní herectví je prý řehole, která se musí dělat s láskou. Musíš předvést profesionální výkon, ať už se cítíš jakkoliv a ve tvém životě se děje cokoliv. Stalo se ti někdy, že by tě na jevišti v takové chvíli zradilo vlastní tělo nebo paměť?
Ne. Je to zvláštní úkaz a máme to tak všichni herci, že i v těch nejhorších chvílích, kdy hrajeme, nás jeviště vlastně odpojí do „jiného světa“. V tu chvíli to nejsme my, jsme postava, kterou hrajeme, a mozku se tak vlastně na chvíli uleví. Propad nastane okamžitě o pauze a samozřejmě po představení. Ihned. Hrála jsem den po ztrátě maminky, v den hospitalizace dcery jsem odmoderovala obří akci a druhý den jsem ani nevěděla, že jsem tam byla. Mozek umí neuvěřitelné věci. Divadlo je lék, ne řehole. Je to tak.
Strávila jsi neuvěřitelných čtyřicet let v Činoherním klubu. Nepřepadá tě teď nostalgie, že tato životní etapa končí?
Je to zvláštní, ale vůbec ne. Až mě to překvapilo. Já jsem takový atypický umělec. Vždy pro mě bylo důležitější přátelství než to, co se „tvoří“ na jevišti. Činoherák bude vždycky moje doma, kdykoli tam mohu zajít, abych se viděla s kamarády, a vím, že tam mám stále otevřenou náruč. Čtyřicet let je čtyřicet let! Zažila jsem tam tu nejúžasnější éru jak na jevišti, tak v zákulisí. Činoherák vždy tvořil dějiny. Teď jen hraji o pár metrů níž, a to ve Studiu DVA. Hru Činoherního klubu Dámský krejčí komplet sakumprásk převzalo právě toto divadlo. No a pak samozřejmě pořád hraju v Divadelním spolku Háta. Tam jsem třicet let!
Často dostáváš role typu: dominantní partnerka, temperamentní milenka nebo sebevědomá, sexuálně přitažlivá žena, která má nad muži převahu. Jsi něco z toho i v soukromí?
Mohlo by vás zajímat
Jsem ten typ! Ustrašenou, koktající studentku matfyzu by mi asi nikdo nevěřil. Navíc na české poměry mám dost snědý, jižanský vzhled. To byla vždy komplikace. Tvárnější obličeje jsou ve filmu vždy použitelnější. Nestěžuji si. Neměnila bych. Já jsem já. V životě jsem určitě pro soužití komplikací, jsem samostatná, rychlá, extrémně spolehlivá, vždy jsem byla. Jsem vůdčí typ a byla bych ráda, kdyby tomu tak nebylo, ale co nadělám. Mám vše vyřešené a zařízené, než se okolí vůbec nadechne. To tak prostě je a vždy to rameno dávám k spočinutí já, než aby ho dal někdo mně.
Je těžší takovou ženu hrát, nebo jí i v reálu být?
Určitě je těžší tou ženou v životě být. Silný člověk je vždy ten, na koho se berou ohledy až jako na toho posledního. To často bolelo. Že jsi silná, neznamená, že nepotřebuješ ochrannou náruč. Mnohokrát jsem v životě slyšela: „Mahu je silná, ta to dá! Raději pomůžeme Aničce, Bětušce, Marušce atd. atd.“ Už jsem si zvykla. Přirozený chod života. Pro mě nic moc, ale chápu to. Kdybych našla na ulici vyhladovělé kotě a lva, taky bych vzala domů kotě a doufala, že lev má větší šanci. Smutné, ale je to tak. Život.
Souhlasíš s názorem, že herečky věkem získávají ve svém herectví svobodu? Je něco, co sis dovolila až po padesátce, na co by sis dřív netroufla?
To snad platí nejen o herectví. Každá žena je po padesátce už moudrá, a stále je to krásný věk. Máte už pevně poskládané hodnoty, a to vám dává tu svobodu vidět a vědět, co je v životě opravdu důležité. A divadlo to není. Proto si dovolíte víc, a to vám do tvorby přinese lehkost, větší svobodu a radost. Mně to ujasnění si věcí v hlavě přišlo jen o mnoho let dřív než po padesátce, a to samozřejmě mým životem s mojí Mari, autistickou dcerkou.
Marinka je středobod tvého života a ty jsi jako máma autistky neuvěřitelná. Je něco, co tě naučila a co by ti nikdy žádný režisér neřekl?
Marinka mě naučila radovat se z každé vteřiny, kdy je nám dobře, naučila mě disciplíně, naučila mě vážit si sama sebe. Naučila mě neřešit kraviny, bez kompromisu vytěsňovat lidi a okolnosti, které mě tlačí ke dnu. Otevřela mi dveře k jiným světům a lidem. Každý den s ní je cesta, každý den jsem silnější a připravenější na den, až nebudu jednou moct. Nejsem strašpytel. Kňouráním nikdy nic nezlepšíte. Máme spolu těžký, ale velice krásný a plný život. Takovou svoji planetu, ze které pozoruji to často „legrační“ dění kolem nás. Lidi řeší zbytečně tolik nesmyslů. Hlavně sebe.
Říká se, že humor je obranný mechanismus. Zažila jsi situaci, kdy tě humor uchránil před tím, abys někoho poslala do háje?
Humor je mi vlastní a poslat někoho do háje mi vůbec nedělá problém. Slušně, ale razantně. Mám velmi nízko práh trpělivosti, také díky Mari, takže když mě někdo namíchne, tak už k tomu musím mít setsakramentský důvod.
Udělala bys ve svém pracovním životě dnes něco jinak díky zkušenostem, které ti život přinesl?
Ano, pracovala bych míň. Pořád jsem se honila od čerta k ďáblu, abychom měly dost peněz a mohly tam a tam a tam a nakonec jsem za covidu zjistila, že nám nejvíc svědčí být spolu. Kdekoli, nejlépe doma, hlavně spolu, bez chův, a školek a škol, prostě spolu.
Vím, že jsi zásadním způsobem omezila své pracovní aktivity a svého a Marinčina klidu si dnes nanejvýš ceníš. Je role, která by tě ze současného nastavení ještě dokázala vyburcovat?
Ale jo, opravdu od začátku covidu jsem se ze sta procent stáhla na pět procent a síla se pomalu vrací. Síla i chuť. Už se nikdy nevrátím do toho blázince, v jakém jsem žila před covidem. Tohle tempo, kdy si točím v klidu seriál a dvakrát třikrát v měsíci si zahraju divadlo, mě zase těší. Ten pocit radosti z práce jsem ztratila a je zpět. Asi vyhoření to bylo. Já pracuji 24/7 životem s Mari a to je zápřah, který je pro lidi, co to nežijí, těžko představitelný. Ani nemá smysl to nějak šířeji popisovat. Prostě do divadla a televize si chodím odpočinout. A to se vší úctou k profesi. Ale i sedm dvojáků Shakespeara za sebou je proti hodině s Mari čajíček (úsměv). Tak asi tak. A neměnila bych. My jsme vlastně moc šťastné holky.
Do vaší domácnosti už také neodmyslitelně patří skoro roční bulteriér Tonda. Jak ten zapadl do vašeho holčičího světa?
Po ztrátě Umbíka, který se dožil téměř třinácti let, jsem si záhy pořídila dalšího bulíka. Čirý nerozum v mém věku a naší situaci. Ale já bez psa prostě neumím žít. Tonda je kraken. Neřízená střela. Úplný opak gentlemana Umberta. Všechno ničí a pohybuje se zásadně tryskem. Včera jsem ho hledala po celém Buštěhradě a on se blb podhrabal pod plotem k sousedům za vlčicí veteránkou. Je na starší. Má vkus!
Tvoji fanoušci mohou na Instagramu sledovat historky z vašeho života a mezi nejzábavnější určitě patří ty, kde se snažíš Tondu vychovat. Jakpak se v tomto směru daří v poslední době?
Tonda zatím neumí nic. Jen tedy skvěle recykluje. Vše sežere, vytráví a poté jaksi vyloučí, ale bohužel to po sobě zase sežere. Peklo! Mari jen stále volá: „Mamušendo, zas je tu ten pes!!!“ (směje se), ještě nepřijala, že s námi bydlí. Máme ho půl roku. Strašně jí leze na nervy, protože jí krade hračky a když se Mari napustí vana, tak tam za ní skočí. Už má šestadvacet kilo!
Herečkou doslova celý život
Mahulena již od tří let účinkovala v reklamních spotech. Od pěti let začala dostávat drobné herecké příležitosti ve filmu. Úplně poprvé se objevila v televizním filmu Černá jáma z roku 1973 v hlavní roli s Petrem Čepkem († 54). „Bylo mi tehdy pět a v té ‚dávné době‘ bylo z každého detailu cítit řemeslo, herci byli obrovské osobnosti a hodně se i před natáčením zkoušelo,“ vzpomíná dodnes s láskou herečka. Možná více než z filmu si ji diváci pamatují z natáčení jejího prvního seriálu Chalupáři. A v seriálech ji vídáme dodnes. V současné době hraje v Ordinaci v růžové zahradě, kde ji vídáme ve dvojici s Martinem Zounarem.
Hrála jsem den po ztrátě maminky, v den hospitalizace dcery jsem odmoderovala obří akci a druhý den jsem ani nevěděla, že jsem tam byla. Mozek umí neuvěřitelné věci. Divadlo je lék, ne řehole.
