Pod hladinou se skrývá život
Když se člověk dívá na korálový útes, může snadno získat dojem, že pozoruje podivnou podmořskou zahradu. Barevné útvary připomínající větve, květy nebo keříky se však ani zdaleka neřadí mezi rostliny. Korálnatci jsou živočichové z kmene žahavců, stejně jako například sasanky, medúzy nebo nezmaři.
To, čemu běžně říkáme korál, navíc není jediný tvor. Jde o kolonii mnoha drobných polypů, které jsou většinou pevně spojeny s podkladem a vytvářejí společnou vápenitou kostru. Právě díky jejich neúnavné činnosti mohou postupně vznikat jedny z nejpozoruhodnějších útvarů na Zemi.
Drobní živočichové stavějí obrovská města
Vápník potřebný ke stavbě kostry získávají korálnatci z mořské vody. Jednotliví polypi během života rostou a po jejich odumření zůstává pevná kostra, na níž mohou vyrůst další generace. Vrstvy se tak postupně hromadí a útes se zvětšuje.
Největší korálové stavby najdeme v teplých tropických mořích. Nejznámějším příkladem je Velký bariérový útes, který se podél severovýchodního pobřeží Austrálie táhne přibližně dva tisíce kilometrů.
Korálnatci dokážou vytvořit také korálové ostrovy – atoly. Ty mají typický prstencový tvar a uprostřed se nachází mělká laguna. Mezi nejznámější atolová souostroví patří Maledivy, tvořené přibližně 1200 ostrovy a ostrůvky. Jejich existence je přitom velmi zranitelná, protože mnohé z nich vystupují jen nepatrně nad hladinu oceánu.
Koráli spolupracují s řasami
Život korálnatců je pozoruhodný také způsobem získávání potravy. Některé druhy mají ve svých tkáních drobné symbiotické řasy. Ty pomocí fotosyntézy vytvářejí živiny, které korál využívá. Na oplátku řasy získávají od svého hostitele látky potřebné k životu.
Tato spolupráce je tak důležitá, že korálnatci na řasách závislí mohou přežívat pouze tam, kam proniká dostatek slunečního světla. Část potravy si ale obstarávají sami. Z vody zachycují plankton a drobné organismy pomocí chapadel vybavených žahavými buňkami. Ty dokážou vystřelit drobná vlákna s háčky a kořist ochromit.
Mohlo by vás zajímat
Ještě aktivnějšími lovci jsou sasanky. Na rozdíl od většiny koloniálních korálů žijí jednotlivě, nemají pevnou vápenitou kostru a mohou se pohybovat. Některé dorůstají délky 30 až 50 centimetrů a jejich chapadla si dokážou poradit dokonce s menšími rybami.
Korálnatci čekají na správný okamžik
Rozmnožování může probíhat nepohlavně i pohlavně. Při takzvaném pučení vyrůstá z mateřského jedince malý výrůstek, z něhož vznikne nový polyp. Druhá možnost je mnohem působivější.
U řady druhů přichází období rozmnožování krátce po úplňku. Z kolonií se tehdy do vody najednou uvolňují obrovská množství vajíček a spermií. Tento synchronizovaný proces patří k nejpozoruhodnějším přírodním úkazům a obrovské množství uvolněných rozmnožovacích buněk je možné pozorovat na rozsáhlých plochách oceánu.
Z oplodněných vajíček se vyvíjejí larvy, které nějaký čas putují jako součást planktonu. Nakonec musí najít vhodné místo, kde se usadí a začnou svůj život jako nový korálnatý jedinec. Každý druh má přitom jiné nároky na prostředí.
Citliví stavitelé potřebují čisté moře
Právě v této fázi se ukazuje, jak křehký celý systém je. Larvy i dospělí korálnatci jsou citliví na změny prostředí, kvalitu vody i její teplotu. Pro některé druhy může být nebezpečné už relativně malé oteplení moře.
Korálové útesy přitom nejsou jen nádhernou podívanou pro potápěče. Jsou rozsáhlými ekosystémy, v nichž nacházejí potravu, úkryt a místo k rozmnožování nesčetné další organismy. To, co z dálky vypadá jako neživá podmořská skála nebo barevná rostlina, je ve skutečnosti živé město budované po generace drobnými živočichy.
Korálnatci tak dokazují, že příroda dokáže z nepatrných tvorů vytvořit něco obrovského. Jednotlivý polyp je téměř nepatrný, společně však mohou během dlouhých časových období vybudovat útesy viditelné z velké dálky a vytvořit prostředí, bez něhož by mnoho mořských druhů nepřežilo. Jejich svět je krásný, ale zároveň mimořádně křehký – a právě proto stojí za to mu rozumět, aby mohl být chráněn.
