Pavouci jsou klepítkatci
Pavouci patří mezi klepítkatce a pro mnoho lidí představují jednu z nejméně oblíbených skupin živočichů. Někdo je pouze nerad vidí, jiný před nimi doslova prchá. Strach z pavouků má ostatně i své jméno – arachnofobie. Jenže pověst těchto osminohých tvorů je často horší než jejich skutečné nebezpečí.
Pavouci jsou především predátoři. Kořist ochromují jedem a následně ji tráví pomocí enzymů, protože svou potravu většinou nekonzumují jako pevné sousto, ale doslova ji vysávají. Jejich jed je přitom určen především pro drobnou kořist, zejména hmyz. Jen malá část druhů představuje pro člověka skutečně významné riziko.
Sklípkani vypadají hůř, než jací jsou
Když se řekne nebezpečný pavouk, mnozí si představí obrovského sklípkana. Některé druhy skutečně působí impozantně. Mají mohutné tělo, dlouhé nohy a výrazná klepítka. Sklípkani si často budují nory, které vystýlají pavučinovým vláknem.
Navzdory svému vzhledu však většina sklípkanů nepředstavuje pro člověka vážné nebezpečí. Při ohrožení se nejprve snaží protivníka zastrašit. Zvednou přední část těla, roztáhnou nohy a vystaví na odiv svá klepítka. Teprve pokud výhrůžka nezabere, mohou zaútočit.
Některé druhy mají navíc velmi nepříjemnou obranu. Ze zadečku nebo končetin dokážou uvolnit žahavé chloupky, které mohou způsobit intenzivní svědění a podráždění kůže. Pokud se dostanou do očí, mohou být problémem i pro zrak. A právě tady je zajímavý paradox: mezi největšími pavouky světa najdeme druhy, kterých se člověk bojí především kvůli jejich vzhledu, zatímco skutečně nebezpeční pavouci mohou být mnohem menší.
Mohlo by vás zajímat
Zápřednice dokáže bolestivě kousnout
Také v Evropě existují pavouci, jejichž kousnutí může být velmi nepříjemné. Patří mezi ně zápřednice jedovatá, která se v posledních desetiletích objevuje i v České republice. Její tělo měří jen zhruba kolem centimetru a půl, takže vedle velkého sklípkana působí téměř neškodně. Jenže velikost není všechno. Kousnutí zápřednice může vyvolat výraznou bolest, pálení a otok. U citlivějších lidí se mohou objevit i další celkové obtíže. Závažné následky jsou ovšem neobvyklé a potíže zpravidla během krátké doby odezní.
Podobně i další evropské druhy mohou člověka kousnout, pokud se cítí ohrožené. Vodouch stříbřitý je navíc mimořádný tím, že jako jediný pavouk tráví celý život pod vodou. Vytváří si pod hladinou vzduchovou komůrku, v níž žije a loví. A pak je tu slíďák tatarský, jeden z největších evropských pavouků. Jeho velikost může na člověka působit hrozivě, ale ani u něj není důvod k panice.
Černá vdova čeká ve tmě
Opravdovou pověst zabijáka má černá vdova, označovaná také jako snovačka jedovatá. Žije v teplejších oblastech světa a snadno ji poznáme podle tmavého těla a charakteristické červené kresby na zadečku.
Nebezpečná je především samice. Její jed působí na nervový systém a kousnutí může vyvolat silné bolesti a další celkové příznaky. Riziko je vyšší zejména u dětí, starších nebo oslabených lidí.
Název „černá vdova“ souvisí s dávnou představou, že samice po páření svého partnera pravidelně zabíjí a požírá. Pohlavní kanibalismus se u pavouků skutečně vyskytuje, ale představa, že každé páření černé vdovy končí smrtí samce, je příliš zjednodušená.
Austrálie ukrývá pavoučího rychlíka
Pokud existuje místo, kde už se vyplatí být při setkání s velkým pavoukem opravdu opatrný, je to Austrálie. Tam žijí například nálevkovití pavouci, mezi nimiž vyniká nechvalně proslulý sydneyský sklípkanec.
Tento pavouk není žádný obr. Dorůstá přibližně několika centimetrů, ale jeho mohutná klepítka a velmi účinný jed z něj dělají jednoho z nejnebezpečnějších pavouků světa. Když se cítí ohrožený, může se vztyčit a výhružně vystavit své zuby. A na rozdíl od většiny pavouků nemusí při obraně jen prchat – může se skutečně pustit do útoku.
Zvláštní je, že u sydneyského druhu jsou právě samci z hlediska nebezpečnosti mimořádní. Putují při hledání samic a mohou se zatoulat i do lidských obydlí. Jejich jed obsahuje látku, která velmi účinně působí na nervový systém primátů včetně člověka.
Před zavedením účinného protijedu byly zaznamenány smrtelné případy. Od jeho zavedení na začátku 80. let však u potvrzených kousnutí sydneyským nálevkovitým pavoukem nebyla zaznamenána úmrtí. Přesto zůstává jeho kousnutí důvodem k okamžitému lékařskému ošetření.
Štíři ukazují, že pavouci nejsou sami
Klepítkatci ale nekončí u pavouků. Do stejného podkmene patří také štíři a roztoči. Štíři mají charakteristický zadeček zakončený jedovým bodcem a většina druhů používá svůj jed především k ochromení kořisti. Pro člověka bývá štíří bodnutí velmi bolestivé a může způsobit výrazný otok. Některé druhy jsou však mnohem nebezpečnější. Patří mezi ně například štír tlustorepý nebo štír smrtonoš.
A znovu se objevuje stejný paradox jako u pavouků: největší nemusí znamenat nejnebezpečnější. Některé obří druhy štírů, které mohou přesáhnout délku 20 centimetrů, působí jako zvířata z hororu, přesto jejich jed člověka většinou vážně neohrožuje.
Roztoči jsou malí, ale umějí být nepříjemní
Do příbuzenstva pavouků patří také roztoči. Většina z nich je tak malá, že je pouhým okem sotva zahlédneme. Někteří žijí v půdě, jiní se živí zbytky organické hmoty a další jsou parazité. Nejznámějším zástupcem je klíště obecné.
Největší neznamená nejnebezpečnější
Pavoučí svět tak ukazuje jednu důležitou věc. Velikost, děsivý vzhled a nebezpečnost spolu nemusí vůbec souviset. Obrovský sklípkan může být pro člověka podstatně menším problémem než několik centimetrů dlouhý pavouk s účinným jedem. Naprostá většina pavouků se lidem vyhýbá a jejich jed je určen pro drobnou kořist. V přírodě navíc plní důležitou úlohu – loví hmyz a pomáhají udržovat jeho populaci pod kontrolou.
