Televize vytvořila z profilerů téměř jasnovidce
Stačí několik vteřin černobílých obrazů, tajemný výraz a náhlé pochopení toho, co se odehrálo v hlavě vraha. Přesně tak bývá práce profilerů zobrazována ve filmech a seriálech. Fiktivní vyšetřovatelé se dokážou téměř doslova „vžít“ do pachatele a vidět události jeho očima.
Ve skutečnosti však profiler žádnou takovou schopnost nemá. Nečte myšlenky a do pachatelovy mysli se nedokáže přenést. Takzvaná behaviorální analýza vychází především z dostupných informací o činu, jeho průběhu, oběti a chování pachatele. Cílem je pomoci vyšetřovatelům zjistit, jak mohl neznámý pachatel jednat a jaké charakteristiky by mohl mít. Ani FBI dnes nepoužívá označení „profilování“ tak často jako dříve. Hovoří spíše o behaviorální analýze a kriminalistické analýze jednání pachatele.
Analytici skládají zločin z jednotlivých stop
Při skutečné analýze se pracuje s tím, co po pachateli zůstalo – a také s tím, co na místě činu naopak chybí. Vyhodnocuje se například způsob provedení činu, výběr oběti, míra plánování, chování pachatele před činem i po něm nebo jeho vztah k oběti. Taková analýza může pomoci zúžit okruh možných pachatelů nebo určit, na jaké otázky by se vyšetřování mělo zaměřit. Profil ovšem není portrétem konkrétního člověka. Je to pracovní hypotéza, která musí být průběžně konfrontována s dalšími důkazy.
Právě tady je důležitý rozdíl mezi skutečností a televizí. FBI sama upozorňuje, že behaviorální analýza může být užitečným nástrojem, ale její závěry nejsou neomylné. Přílišné spoléhání na obecné charakteristiky pachatele může dokonce vést vyšetřovatele k chybnému zaměření pozornosti.
Profilování začali rozvíjet vyšetřovatelé
Mohlo by vás zajímat
Moderní historie této metody je úzce spjata s FBI. V 70. letech vznikla její Behavioral Science Unit, která začala systematicky studovat chování pachatelů násilných trestných činů. Agenti jako Howard Teten, John Douglas a Robert Ressler pracovali s poznatky z vyšetřování a také zpovídali odsouzené sériové vrahy.
Rozhovory s nimi měly pomoci pochopit jejich způsob uvažování, motivace, chování a postupy při páchání trestných činů. Nešlo však o získání jakéhosi tajného klíče k „duši vraha“. Šlo o shromažďování poznatků, které mohly být využity při dalších vyšetřováních.
Právě z tohoto období pochází také představa typického pachatele sériových vražd. Některé starší profily uváděly například věk, pohlaví nebo další charakteristiky, které se statisticky objevovaly častěji. Takové údaje však nikdy nemohou spolehlivě určit konkrétního člověka.
Psychologie pomáhá, ale myšlenky neodhalí
Psychologické poznatky při behaviorální analýze samozřejmě své místo mají. Není ale možné jednoduše říci, že každý násilný pachatel trpí stejnou poruchou osobnosti nebo má stejné psychické vlastnosti. Stejně opatrně je nutné zacházet s představou, že násilné chování lze vysvětlit jedinou změnou v mozku. Výzkumy skutečně nalezly souvislosti mezi některými poruchami fungování čelních částí mozku a zvýšenou agresivitou či problémy s kontrolou impulzů. Zároveň ale odborné přehledy zdůrazňují, že nebyl spolehlivě prokázán žádný charakteristický vzorec mozkových změn, podle kterého by bylo možné předpovědět, že se člověk dopustí násilného trestného činu.
Skutečný profiler tedy do duše vraha nevidí
Možná právě proto je skutečná práce profilerů méně efektní než její televizní podoba. Místo tajemné schopnosti nahlédnout do mysli zločince stojí za jejich prací hodiny analýzy, znalost kriminalistiky, psychologie, behaviorálních věd a především pečlivé vyhodnocování důkazů.
Profiler se tedy do duše vraha nevžívá v doslovném smyslu. Snaží se pochopit jeho chování natolik, aby z něj bylo možné vyvodit užitečné závěry pro vyšetřování. A především musí počítat s tím, že se může mýlit.
Právě v tom se skutečná kriminalistika od seriálů liší možná nejvíce. Televizní profiler přijde na řešení během několika minut. Skutečný analytik musí svou hypotézu neustále poměřovat s fakty.
