Hadí jedy
Nejúčinnější jed má Hydrophis belcheri, jeden z mořských druhů vodnářů, dlouhý nanejvýš 1 metr, žijící v mělkých vodách Timorského moře asi 320 km na západ od Austrálie. Jeho jed je smrtelný i ve stokrát menší dávce než jed kobry. Naštěstí tento had není útočný a jen zřídka způsobí smrt člověka.
Různé hadí jedy působí v těle uštknutého živočicha různými způsoby. Většinou mají buď neurotoxický účinek, to znamená, že narušují činnost nervové soustavy, nebo působí hemoragicky a současně hemolyticky čili ničí výstelku cév a rozkládají červené krvinky. Často je ale hadí jed směsí různě působících látek. Jek kober a mořských hadů z čeledi vodnářovitých většinou ochromuje nervovou soustavu, zatímco jed zmijí vyvolává rozpad krvinek a vnitřní krvácení. Ve všech případech vzniká jed v jedových váčcích vzniklých pozměněním slinných žláz a jeho funkcí je ochromit kořist a částečně natrávit potravu.
Kobry a mamby
Kobra královská je díky své velikosti – dorůstá až přes 5 metrů délky – jedním z nejpůsobivějších jedovatých hadů. Při útoku charakteristicky vztyčuje přední čtvrtinu až třetinu těla. V Indii, Barmě a Thajsku žijí největší kobry, které mají na svědomí i řadu smrtelných uštknutí. Kobra královská může usmrtit i slona, uštkne-li ho do měkké kůže mezi prsty na nohou nebo do chobotu – i tak velkému zvířeti zbývají pak už jen tři hodiny života.
Ovšem nejznámějším druhem kobry je kobra indická (Naja naja), kterou lze často vidět na fotkách, jak se tyčí ze slaměného košíku zaklínače hadů. V Indii a na Dálném východě žije mnoho druhů kober, nejvíce však jich je v Africe. Některé druhy nedovedou při podráždění roztáhnout krční část těla, což je jinak pro kobry charakteristické.
Dvě z nejběžnějších afrických kober jsou kobra egyptská a kobra kapská, která je pokládána za nejjedovatější. Nejdramatičtější způsob lovu se ale vyvinul u takzvaných plivajících kober, z nich nejznámější je kobra černokrká. Hadi jed ovšem doslova neplivou, nýbrž vystřikují z jedových zubů. Vypouštějí dva proudy jedu přímo do očí kořisti. Zacílení je přesné až na vzdálenost dva a půl metru a oslepí oběť ještě dřív, než dostane další dávku jedu kousnutím. Zasáhne-li jed oči člověka a není možné okamžité vypláchnutí, dojde k oslepnutí.
Africké mamby, blízké příbuzné kober, mají ještě horší pověst – rozhodně jsou nejútočnější ze všech hadů. Mamba černá je až čtyři a půl metru dlouhý suchozemský had, považovaný za nejrychlejšího na světě. Často loví ve vysoké trávě a útočí na vše, co se jí pohne před očima. Je schopna uštknout člověka vysoko na těle, protože dokáže vztyčit až 40 procent délky svého těla. Také loví i na stromech, odkud se na kořist spouští. Mamba západoafrická a mamba zelená jsou pestřeji zbarvené, ale stejně nebezpečné.
Ještě dva další druhy hadů mají stejně jako kobry nepohyblivé jedové zuby. Jsou to až čtyřmetrový taipan a zhruba jeden a půl metru dlouhá pakobra páskovaná – oba z Austrálie. Proti jedu obou se ale vyrábějí séra, a proto dnes v Austrálii již jen velmi zřídka někdo zemře na následky jejich uštknutí.
Mohlo by vás zajímat
Zmije a chřestýši
Další dvě skupiny jedovatých hadů jsou zmije a převážně v Americe žijící chřestýši. Slovo zmije navozuje představu malého nebezpečného hádka, jehož uštknutí je bolestivé, ale ne smrtelné. To je sice pravda, ale existují i mnohem větší a nebezpečnější druhy. Zmije jsou totiž velmi rozšířené a nejlépe ze všech snášejí chlad. Smrtelně nebezpečné je uštknutí drobné, 60 až 100 cm dlouhé zmije paví, která žije v severní Africe, na Blízkém východě a dál až po Indii. Pro bleskurychlost útoku a sílu jedu je to jeden z nejobávanějších hadů. Navíc je to velmi hojný druh.
Zatímco účinek kobřího jedu je pomalý a zpočátku uspávající, jed zmijí účinkuje velice rychle a bolestivě.
60 známých druhů zmijí žije v nejrůznějších biotopech, od tundry a nezarostlých vrchovišť až po nejvyprahlejších pouště. Jsou hojné i v tropických pralesích. Zmije gabunská drží rekord v délce jedových zubů – dosahují až 10 cm – i v průměrném množství jedu na jedince (přes tisíc mg). Naštěstí je to obtloustlý, málo pohyblivý a poměrně plachý had. Pokud však jednou zatne do oběti své jedové zuby, není už ochoten skus uvolnit. Nebezpečná je také poněkud menší africká zmije útočná, na jejíž vrub připadá většina hadích uštknutí v Africe.
V Americe nahrazuje pravé zmije čeleď chřestýšovitých, jejíž zástupci však žijí i v Asii. Celé čeledi Angličané říkají jamkované zmije – všechny druhy mají totiž za nozdrami mezi očima pár jamek. Jihozápad USA se chřestýši hemží. Rekord drží Arizona, kde žije 17 druhů. Chřestýš západní je nejčastějším původcem smrtelných uštknutí, ale nejjedovatější jsou chřestýš mojavský a kostkovaný.
Chřestidlo chřestýšů sestává z prstenců tvořených zbytky zrohovatělé pokožky na konci ocasu. Jsou to pozůstatky svlečené pokožky. Prstence do sebe zapadají, chvějí se a chřestí při rychlém kmitání špičky ocasu. Zdá se, že je to účinný zastrašovací mechanismus, zaměřený hlavně proti velkým kopytníkům, který v mnoha případech hadovi ušetří zbytečný útok a s ním spojený výdej energie i jedu.
Seznam nebezpečných jedovatých hadů se zdá nekonečný a mnoho druhů, které žijí ve vzdálených pralesních oblastech, bude ještě možná objeveno. Většina hadů, jakkoli velkých nebo jedovatých, však není nebezpečná, pokud je člověk k útoku nevyprovokuje. Má-li už tu smůlu, že byl uštknut, pak prvním pravidlem je zachovat klid – panika zrychlí srdeční tep, a tak urychlí oběh jedu v těle. Proti uštknutí většiny běžných druhů jedovatých hadů dnes existují séra.
